Diktatury chtěly jejich jazyk zničit. Stereotyp o Latgalech jako o „separatistech“ přežívá od sovětských dob

„Myslím, že hodně z nás spojuje to, že rodiče na nás latgalsky nemluvili, když jsme byli děti. Moje máma je učitelkou lotyšštiny, a tak na mě mluvila lotyšsky. Ale děti kolem, moji kamarádi, latgalsky mluvili. Tak jsem šla za tátou a zeptala se ho, jestli by na mě mohl taky mluvit latgalsky. Takový příběh má mnoho z nás… Edeite, Kristina… a dnes tady máme takový ostrůvek,“ vypráví Vizma Mičule, která se společně se svými přáteli sešla na pěveckou zkoušku. Jsme v jednom ze secesních domů v centru Rigy, na Starém Městě.

Členové folklorní skupiny Ceidari|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

Na místě už je také Juris Vilums, člen lotyšského parlamentu a „stoprocentní Latgalec“, jak sám o sobě říká. „Pocházím z malé vesničky Ezernieki. Když to přeložíte do angličtiny, znamená to Lakers. Takže máme vážně radost z basketbalového týmu v Los Angeles, Lakers,“ dodává suše. Je to samozřejmě vtip. „Ale ano, jako mnoho Latgalců dnes i já žiju v Rize. Přišli jsme sem pracovat, studovat, dělat různé aktivity… Ale taky se tu potkáváme v téhle skvělé folklorní skupině Ceidari.“

Ceidari vznikla před třinácti lety, v květnu roku 2013. Od té doby udržuje latgalské tradice i Latgalce samotné pohromadě. „Když vezmete kámen a hodíte ho do jezera, vzniknou vlny – soustředné kruhy. Ty kruhy, to je ceidari,“ vysvětluje význam názvu s tím, že přeneseně to ale také znamená šíření energie nebo třeba myšlenek, tradic a hodnot.

Latgalové jsou spjatí s historickým regionem na východě Lotyšska – Latgalskem. Latgalsko se po dlouhá staletí vyvíjelo celkem odlišně od zbytku země, což se odrazilo nejen v náboženství a kultuře, ale také v jazyce. Latgalové totiž mluví specifickým dialektem – latgalštinou.

Dialekt pod útokem režimů

Nechybělo přitom mnoho a autoritářské a diktátorské režimy latgalštinu mohly zcela zničit. Ať už to byla vláda Karlise Ulmanise, sovětská nebo německá okupace. Útlak jazyka, jeho stigmatizace, dokonce spojování se separatismem pokračovalo až do rozpadu Sovětského svazu.

„To, že jsme prý jiní než Lotyši, tu s námi bylo po celý Sovětský svaz. Nečelili jsme sovětizaci, ale rusifikaci. Abychom mohli být poruštěni, museli by rozbít naši kulturu a náš jazyk. Lotyšský jazyk a lotyšskou kulturu a latgalský jazyk a latgalskou kulturu,“ popisuje Rolands Blezurs. Mimochodem, před dvěma lety se na sociální síti Telegram objevily profily a kanály, které volaly po odtržení Latgalska a vytvoření Latgalské lidové republiky. Profily a kanály byly ruskojazyčné. Cílily přitom nejen na Latgali, ale také na ruskojazyčné obyvatelstvo regionu, které je početné.

„Latgalové nejsou separatisti. Ačkoliv dlouhá desetiletí čelili rusifikaci, dokázali si udržet silnou komunitní soudržnost.“

„Je to hybridní válka. My tu nemáme zelené mužíky, kteří byli v roce 2014 třeba na Krymu. Ale cílí na nás ruské dezinformace,“ říká Blezurs a Juris Vilums dodává, že dodnes se občas o Latgalech mluví jako o separatistech. Je to stereotyp, který ve společnosti přežívá od sovětských dob.

„Nejsou separatisti, ale jsou soudržnější, vřelejší a usměvavější,“ přidává o chvíli později svůj postřeh Rolands Blezurs. Sám není Latgalem, ale k latgalštině se dostal díky své partnerce. Patří tak k nové vlně uživatelů jazyka.

Přitom donedávna to vypadalo, že latgalština naopak slábne. „My jsme se jako děti ve školách nemohli učit latgalsky. Ani jsme se neučili nic o nás jako o Latgalech. Teď jsme generace, která má děti, ale na své děti latgalsky nemluvíme,“ popisuje dnešní situaci Edeite Laime, která stála u zrodu folklorní skupiny Ceidari. Podle odhadů neziskové organizace Voluda, dříve Latgalské studentské centrum, dnes latgalsky mluví okolo 164 tisíc lidí.

Zákonná ochrana latgalštiny

Latgalštinu dnes chrání zákon, včetně její psané podoby, která vznikla v 18. století. Některé školy ji dokonce vyučují, i když jen v rámci dobrovolných předmětů. „Jsme hrdí na to, že máme oficiální zpravodajský portál v latgalštině, vydali jsme několik knih v latgalštině… i pro děti. Dokonce máme i latgalskou verzi navigace Waze.“ Juris Vilums ale zároveň přiznává, že situace je složitá. Mnoho lidí se od 90. let z Latgalska odstěhovalo a velká část z nich v novém bydlišti latgalštinu přestala používat.

Latgalský hudební nástroj zvaný kokle|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

Latgalštinu ale s největší pravděpodobností nečeká osud jiného pobaltského jazyka. Livonština je ugrofinský jazyk, který používali obyvatelé historického Livonska na území dnešního Lotyšska a Estonska. V roce 2013 zemřela v Kanadě ve 103 letech její poslední rodilá mluvčí Grizelda Kristina.

Podle části členů Ceidari ale latgalštinu používá stále více mladých lidí. Někteří latgalštinu slýchali už doma nebo v předškolních a školních zařízeních, ale aktivně ji začali používat až v dospělosti. Tak jako třeba studentka medicíny Sorona Logina. „Já slýchám latgalštinu celý život. Moji rodiče na mě mluvili latgalsky, ale já, nevím proč, jsem jim vždy odpovídala lotyšsky.“ Situace se změnila ve chvíli, kdy se Sorona přestěhovala do Rigy. Tehdy prý začala latgalštinu víc oceňovat. „Díky latgalštině si připadám trochu výjimečná, jiná. Tady v Rize můžete být kýmkoliv jen chcete. Tak proč ne Latgalcem.“