Děti s volnou výchovou zažívají dva nejhorší lidské pocity. Nejistotu a bezmoc

Pelhřimovský etoped takovým dětem říká bezhraniční, což jsou děti, které jsou v rodině nevedeny, mají volné hranice, stávají se hyperaktivními. „Najednou rodiče vidí, že si s ním neporadí, takže dojdou do nějakého zařízení, kde chtějí papír. Často přijdou, že dítě má ADHD, a my na to potřebujeme papír, jakmile ho dostanou, tak rodič má omluvu pro chování toho dítěte. On má poruchu, on je chudák nemocný, my s tím nic nemůžeme dělat, ale ostatní okolí si s tím poraď,“ popisuje praxi, se kterou se Zdeněk Martínek často setkává.

On má problém s chováním, tady mi ho spravte, já si dojdu nakoupit a pak se pro něj vrátím

Žádná terapie u dítěte nemůže fungovat bez intenzivní spolupráce s rodičem. „Je běžné, že rodič nám přivede dítě a řekne: prosím vás, on má problém s chováním, tady mi ho spravte, já si dojdu nakoupit a pak se pro něj vrátím. Když po tom rodiči chci nějakou změnu, v 60 % se postaví do pozice: to je ale těžký změnit,“ vypráví Zdeněk Martínek.

Dítě by mělo od raného věku prožívat laskavou dominanci. „Já tě mám rád, dávám ti najevo svou lásku, ale jsou určité mantinely, které nepřestoupíš. Pokud je překročíš, poneseš přirozené následky. Druhá věc, která začíná za naší výchovy mizet, je zážitek ohraničené touhy. Každá touha musí být ohraničená. Není nic horšího než neohraničená touha, to znamená, že dítě po něčem touží a ví, že toho nedosáhne, to vede k sociálně patologickému chování v dospělém věku. To jsou krádeže, loupeže,“ upozorňuje Zdeněk Martínek.

Pokud si dítě nebude vážit materiálních věcí, nemůže si vážit mezilidských vztahů

Rodičům, kteří navštěvují pedagogicko-psychologickou poradnu, pan Martínek říká, že pokud nenaučí své dítě po něčem toužit, nenaučí ho ničeho si vážit. „Pokud si dítě nebude vážit materiálních věcí, nemůže si vážit mezilidských vztahů. To jde ruku v ruce. Moderní doba většinu rodičů tlačí k tomu, aby předčasně uspokojovali materiální potřeby dětí. Aby nebyl outsider, honem ten tablet, honem rifle. Nenecháme dítě přirozeně toužit, tím ho zbavujeme toho hlavního motoru, který nás žene dál. Proto říkám, že dítě nesmí dostat všechno hned, nechte ho si na něco počkat,“ vysvětluje Zdeněk Martínek.

Zdeněk Martínek změny ve výchově dětí začal vnímat okolo roku 1989. „Po revoluci se povolily hranice. Máme pocit, že když dětem všechno povolíme, bude vyrůstat demokraticky. Je tragédie, když se pětileté dítě v poradně lomcuje ode zdi ke zdi. Jestliže si rodič neporadí s pětiletým dítětem, co bude dělat s třináctiletým,“ ptá se Zdeněk Martínek.

Zdeněk Martínek|foto:Milan Kopecký, Český rozhlas

Bezhraniční dítě prožívá nejistotu. A dva nejhorší pocity, které člověk může prožívat, je nejistota a taky bezmoc. A děti s volnou výchovou bezmoc cítí. Rodiče se k takovým dětem chovají jako k řece, které nikdo nedá koryto. A co dělá taková řeka? Škodí. Rodiče spoléhají, že to koryto dá dětem škola, ale ta to rozhodně neudělá,“ varuje Zdeněk Martínek.