Děti mohou mást tím, jak působí vyspěle. Nemusejí rozumět celému problému rodiče, říká konzultantka Rodičovské linky

Když pomineme to, že každé dítě je jiné a někdo to unese lépe, někdo hůř, co se děje s dospívajícím, když se ocitne najednou v roli psychologa svého vlastního rodiče?

Myslím si, že to může mít dvě roviny. Najednou si může připadat, že je na svůj věk vyspělé, když se mu rodič svěřuje. Řekne si: Dělám to pro své kamarády, takže i pro svoje rodiče.

Na druhou stranu nemusí plně rozumět celému kontextu a může se ocitat v situaci nějaké bezmoci, kdy tomu rodiči chce pomoct, ale třeba neví jak, nebo pak nese břímě potíží toho rodiče samo. Trápí se tím třeba i mimo tu konverzaci a pak se může stát, že rodiče šetří. Setkáváme se někdy na Lince bezpečí s tím, že děti říkají: „Nebudu svému rodiči říkat, co se mnou děje, protože už toho třeba mamka sama má dost.“

To chápu. Ale jaké důsledky to může mít pro dítě do budoucna?

Může se trochu míchat role rodič–dítě; může v tom mít zmatek, ale taky se může třeba naučit, pokud je to nevyvážené, rodič se hodně svěřuje, ale nedává dítě stejný prostor, že jeho problémy nejsou důležité a že on je ten, kdo má pomáhat, ale ne ten, kdo se může trápit.

A proč to my rodiče děláme? Proč děti pasujeme do role, která jim vůbec nepatří?

Myslím si, že důvody můžou být různé. To hlavní je, že jsme všichni jenom lidi a máme nějaký svůj limit. Takže se může stát, že to na ty děti vybalíme ve chvíli, kdy už toho prostě máme dost.

Myslím, že každý rodič se někdy setkal s tím, že třeba řekl dítěti něco, co si pak uvědomil, že říkat neměl. To se stát může. Ale velmi často to může být o tom, že těch problémů má hodně anebo že třeba sám neumí regulovat své emoce. To se taky často děje – že to vybalí v tu chvíli, a ať to nějak všichni kolem unesou.

Jak může rodič poznat, že jeho dítě tuto roli prostě nemůže zvládnout nebo že je teď zrovna přetížené?

Myslím, že všeobecně by se neměly problémy valit na žádné dítě. Myslím si, že rodič to může sdílet. Třeba když je náročné finanční období, tak říct: „Nebudeme kupovat tyto věci, protože…“, aby k tomu dítě mělo nějaký základní kontext úměrný věku. Anebo třeba i říct: „Teď mám náročné období.“ Ale to je úplně něco jiného, než když nefiltrovaně vybalí úplně celý ten balík, jako že už nemůžu, už je toho hodně, a takto to vypustím na dítě bez nějakého filtru. A to by se myslím mělo spíš držet na uzdě.

Teď nevím, jestli jste to náhodou nebyla vy nebo některá z vašich kolegyň, kdo mi v Lince bezpečí vyprávěl o pojmu bobřík rodičovského mlčení. Znáte ho?

Neznám.

Něco by si prostě rodič měl občas nechat pro sebe.

Anebo ne nutně pro sebe, ale říct to kamarádkami ve stejném věku anebo třeba i na té Rodičovské lince. Tam když nefiltrovaně pustí „Moje dítě mě úplně štve teďka“, je to v pohodě, já to unesu. Ale, nemělo by to slyšet to dítě. Je důležité držet tady tu hranici.

Anebo případně, když jsem se jednou za čas svěřila, tak hlídat, jestli nabízím svému dítěti stejný prostor. Protože kolikrát se děti zase setkávají s tím, že když ony se svěří, tak od toho stejného rodiče, co na ně vybalil problémy, slyší najednou: „Já ve vašem věku jsem toto neřešil“ nebo „Vy nemáte tolik problémů, v práci je toho mnohem víc než ve škole.“ A děti pak třeba necítí stejnou podporu z té druhý strany.

Takže když rodiči najednou nezbývají síly na to, aby to opětoval, tak začíná velký problém…

Myslím, že ano. A hlavně to staví to dítě do dospělejší role, než je. A ony ty děti někdy můžou mást tím, jak působí. Hodně dětí může působit vyspěle na svůj věk, ale je dobré si připomínat: „Je mu 15, nebo ne-li míň, a v tom věku jsem tady těm věcem fakt nerozuměla. Teď jako dospělá to vím, to dítě to neví.“ A je hrozně důležitý si toto podle mě připomínat.

A je tam nějaká míra, kdy už rodič má jednoznačně vyhledat podporu odborníka mimo rodinu a vůbec se s tím nesvěřovat směrem k dětem?

Nechci, aby si z toho rodiče odnesli, že nemají nikdy být otevřené vůči dětem, ale aby neočekávali, že to dítě to za ně vyřeší nebo že je prostě jenom bude podporovat. Ale určitě si myslím, že jakmile toho je na člověka hodně, tak se může někomu svěřit, pravidelně někam docházet anebo třeba zavolat na rodičovskou linku, protože tam jsme dostupní hned. Tam můžou rovnou vybalit to, co prožívají, a je to v pořádku.

A co když si máma stěžuje na tátu a táta si dítěti stěžuje na mámu?

No to je peklo pro to dítě. Tam je hrozně důležité, aby to dítě mělo nějakou neutrální osobu, které se může svěřit, protože v takové situaci pak najednou, když se chce svěřit mámě, že táta ho v něčem štve, tak vidí, že je to zase něco, co ona řekne jemu. To staví to dítě do úplně nezáviděníhodné role a opravdu by si na to lidi měli dát pozor. Někdy je to o tom, unést tu nespravedlnost, že ten můj bývalý partner se nějak chová, ale já to mám unést, a ne to dítě.

Co radí v komplikovaných případech experti na Rodičovské lince? A jak komunikovat s dětmi obtížné životní situace? Poslechněte si celý rozhovor.