Desku za týden otci natočil jako Dárek. „Skřípalo to,“ připouští bubeník Filip Zangi z Akva Congas

Filipe, vašeho tátu znají snad všichni hudebníci. Kdy vás napadlo, že je nefér, že hraje na tolika deskách, ale žádná není jeho sólová?

Filip Zangi: Napadlo mě to kolem jeho šedesátin, když jsem uvažoval o dárku. Mému tátovi je těžké dávat dárek, protože je jedním z těch lidí, kteří zaprvé nejsou materialisty a za druhé, když už něco potřebují, tak to mají. Takže jsem přemýšlel o dárku, který fakt bude mít smysl. Řekl jsem si, že táta by si zasloužil svoji desku, tak jsem mu dal k šedesátinám realizaci jeho desky, kterou jsem postupně naplánoval. Shodou okolností jsem spolu s deskou o tom natočil i film, protože to byl projekt, že deska má vzniknout komplet za sedm dní.

Čtěte také

Založit v 65 letech novou kapelu je nádhera. Na počátku byl netradiční dárek od syna, vzpomíná Imran Zangi

To není úplně dlouhý termín na jednu desku. Imrane, jak vypadal ten dárek, který jste dostal?

Imran Zangi: Byl to dopis k narozkám. ‚Co chceš, to sis koupil, kupovat cetky, na které se práší, ti nebudu. Nemáš svoje CD? Neboj. Jako dárek jsem vymyslel, že jsem domluvil kapelu, lidi, studio, všechno zaplatím, udělám, složíme písně a ty si tam jenom zahraješ.‘ Když jsem dopis dočetl, tak jsem zaslzel, byl velice dojemný, musím říct.

To se nedivím. Ale to je přece šibeniční termín, Filipe, za sedm dní natočit desku. Chápu to tak, že písničky už byly dávno hotové, nebo jste opravdu vytvářeli v tom týdnu?

Filip Zangi: V tom týdnu. Postup byl takový, že jsem oslovil Matěje Belka, multiinstrumentalistu, který hraje s mnoha slavnými osobnostmi. Přišel mi jako ideální proto, že je to člověk plný nápadů. Já jsem ho znal vlastně z Kumštu, což je pořad na YouTube, kde si dělají srandu z jednotlivých žánrů. Pochopil jsem, že on umí obsáhnout všechny žánry. Já jsem hlavně nechtěl, aby deska byla třeba nudně jazzová nebo moc vyhraněná, tak mi přišel ideální.

Dali jsme spolu dohromady nějaká dema, během jednoho nebo dvou dnů, a pak jsme písničky víceméně dodělávali, když se zkoušelo. Všechno, včetně zkoušek, bylo v tom týdnu.

Čtěte také

Hudba pro mě vždy byla sen, přiznává lékař a perkusista Imran Zangi. Syn Filip mu teď daroval vlastní album

Imran: Byly to dva dny.

Kolik tam bylo různých kamer? Když to zachycujete zároveň jako filmový režisér, předpokládám, že nestačí jedna kamera, kterou máte třeba na hlavě.

Filip: Jasně. Většinou se deska natáčí po jednotlivých nástrojích, po stopách. Tady se to dělalo tak, že jsme točili jako celá kapela dohromady naživo a bral se celý ten take. Ale to znamená, že je každý take unikátní, tím pádem musíte neustále natáčet všemi kamerami všechny, aby to pak sedělo dohromady na synchron.

Takže jich bylo kolik?

Filip: Bylo to osmnáct kamer celkem.

Dalo se tam vůbec dýchat a být?

Filip: Je pravda, že někteří muzikanti s tím měli velký problém, že tam je patnáctičlenný štáb a osmnáct kamer. Musím říct, že to zaskřípalo dost, že natáčení bylo trošku o nervy. Já vím, že lidé mají tendenci si všechno kolem umění romantizovat, a když jsou v rozhovorech, tak všechny chválí a říkají jen to hezké. Já to nebudu dělat, prostě to skřípalo.

Proč se Filip Zangi odchýlil od otcových perkusů k bicím? A čím ještě mohl Imran Zangi být, kdyby nebyl lékařem a hudebníkem? Poslechněte si celý rozhovor.