Deset let se syrskými uprchlíky? Byli jsme si navzájem obohacením, říká autorka dokumentu Amiřiny děti Markéta Ekrt Válková

Deset let jste natáčela se syrskými uprchlíky, kteří přišli do České republiky. Na co jste přišla, když to sečtete a podtrhnete?

Přišla jsem na to, že sdílet takto nablízko příběh někoho, kdo je tisíce kilometrů z jiného etnika, je velmi obohacující a mnohdy náročná zkušenost, ale rozhodně to stojí za to. Myslím, že abychom mohli v dnešním světě čelit zjednodušujícím pravdám, které nás škatulkují a rozdělují, žádná jiná cesta nezbývá.

Čtěte také

Rodičovství je práce s vlastním egem. Adoptovaná dcera mi nastavila zrcadlo, říká dokumentaristka Markéta Oddfish Nešlehová

Obohacující jako pro tvůrce, dokumentaristku, nebo pro vás osobně?

Pro mě osobně.

V čem třeba?

Ani já jsem nevěděla, co to je za lidi. Možná je jiné přijet do země a už rovnou s velkou úctou a respektem vnímat tu jinakost a být šťastný za jakoukoli pohostinnost nebo propojení s tím národem, protože člověk je na návštěvě a váží si toho.

Ale úplně jiné je, když ti lidé přijdou sem a my se k tomu snažíme nějak postavit, naučit se je vnímat jako někoho z daleka, ale zároveň jako souseda. A ten proces má být obohacující. Jakékoli jiné slovo v tom procesu nefunguje.

Natáčení jako přítěž

Časosběrný snímek nazvaný Amiřiny děti, který je teď v kinech, sleduje život syrské rodiny v České republice. Už jste říkala, v čem byl pro vás jistým způsobem obohacující. Byl obohacující i pro tu syrskou rodinu?

Možná ano. Myslím si, že v běžném režimu natáčení jsem pro ně vždycky byla přítěž a balvan.

Fakt? Nebyla jste kámoška?

To se nevylučuje. (směje se) Ale když se do domácnosti kamaráda nacpe kamarádka filmařka se zvukařem a kameramanem, pak může být vždycky přítěž. Ale my jsme si byli určitě navzájem obohacením.

Snaží se, ačkoli všechno, co tady potkala, je pro ni nové.

Samotný film byl spíš taková idea nebo naše vize s tou maminkou, že tím něco řekneme, že obohatíme ostatní lidi. Vytyčila si to jako cíl, že chce dokázat a ukázat, že každý muslim nemá v kapse bombu, že prožívá úplně stejné věci jako kdokoli jiný a že se snaží, že bojuje. Snaží se, ačkoli všechno, co tady potkala, je pro ni nové.

Představte nám tu rodinu. Je tam tedy Amira…

Maminka Amira, která má na starosti celou domácnost, nepracuje, má na starosti děti. Především je tam tatínek, který je takovým pánem rodiny, ale velmi blahosklonným, nijak dominantním. Snaží se tu rodinu zajistit. Má na starosti informace, které by vedly k jejímu přežití, zatímco maminka má na starosti emoce, předávání lásky v živé podobě, styk na konfliktních místech, v těch světech dětí.

Čtěte také

Ženy na OnlyFans prodávají iluzi intimity. Chtěla jsem ukázat jejich každodennost, říká dokumentaristka Barbora Chalupová

No a pak je tam pět dětí – nejstarší Kenan, potom Montaser, kvůli kterému přijeli, protože se narodil s vadou srdce, Adnan, takový divoký čertík, Zaina jako jediná dívka a Hamud, kterému byl rok, když prchali ze Sýrie. A tady v Čechách se narodila ještě holčička Kamar.

Domov v Čechách 

Jak je to, paní režisérko, s tou rodinou po deseti letech? Stýská se jim po Sýrii?

Stýskalo a stýská pořád. Samozřejmě každému jinak, nemůžeme generalizovat. Rodičům se stýská velmi a mělo to takový docela zajímavý oblouk. Tatínek strašně dlouho nebyl schopen přistoupit na to, že tady zůstanou delší dobu. Učit se česky mu dávalo dost zabrat. Zůstával v jakémsi svém duchovním obláčku, že to je přechodné a že se vrátí.

Maminka se kvůli dětem do všeho vrhla po hlavě, protože věděla, že jedině když pochopí, co se po ní chce, tak její děti budou moct fungovat. A o to jí samozřejmě šlo jako mámě nejvíc. Pak se ta dynamika trochu obrátila.

Maminka byla naprosto vyčerpaná a unavená za těch deset let starání se, které ne vždy neslo ovoce, které čekala. Měla velký propad. A v té chvíli nastoupil ten velmi racionální táta, který řekl: „Pořád to má velký smysl, že tady jsme. Stýská se nám oběma, ale nebudeme dělat rozhodnutí jenom srdcem. Bohužel už to jednou začalo a nejde to změnit.“

Čtěte také

Síla lidí tam je obrovská, říká režisérka. Dokument Česká srdce v Banátu mapuje 200 let české komunity v Rumunsku

Ten snímek končí a vlastně nekončí změnou režimu v Sýrii. Napřed jsem si myslel, že vám to bude hrát do karet, ale pak jsem pochopil, že zase tolik ne. Konec Bašára Asada a tato rodina – jaká spojitost tam byla?

V té době už jsme věděli, že natáčení končí, že se to do půlroku nějakým způsobem uzavře. Velmi se to akcelerovalo tím, že půl roku předtím, než padl režim, získali dostatek prostředků a vnitřní sílu navštívit rodinu, která stále žila v Jordánsku už mimo uprchlický tábor, ale poblíž toho místa. Čekali od toho smršť emocí, možná i to, že pak sbalí kufry, jenom se tady otočí a pojedou za nimi. To se nestalo.

A určitý vrchol filmu se odehrál po té jejich cestě, kdy si najednou maminka i tatínek uvědomili, jak strašně rádi se vrátili do Čech. Takže ten film spěl k tomu, že Amira našla svůj domov v Čechách. Změna režimu to samozřejmě opět zrelativizovala způsobem, který dodneška nevíme, jak dopadne a k čemu jim bude.

Jakou roli při natáčení snímku sehrála dokumentaristka Helena Třeštíková? Jak Amiřině rodině pomohl systém MEDEVAC? Docházelo k situacím, kdy protagonisté chtěli natáčení zastavit? A proč jsou podle Amiry Češi dobrými muslimy? Poslechněte si celý rozhovor.