Demokracie v kapele nefunguje, jsem diktátor, směje se Kateřina Marie Tichá. S Bandjeez zahraje na Colours

Kateřino, vítejte u nás, vítejte na Colours. Není úplně poprvé, co jste tady. Už jste si tady odbyla svoje chvilky s Jelenem.

Je to tak, ale toto je úplně něco jiného.

Čtěte také

Od brigády na infostánku k hlavní scéně. „Na Colours se mi uzavírá kruh,“ říká Mirai

Dnes jste tady na velké stage, na které před sedmi lety zpíval a hrál David Stypka s kapelou, respektive s tím fragmentem, který je tady. Jaké to je po sedmi letech být tam, kde byl váš velký učitel? Mimochodem byla jste tady na tom vystoupení?

Byla jsem tady, byla jsem v publiku a strašně jsem to klukům přála. Byla jsem šťastná, protože jsem věděla, že to pro ně tady na domácí půdě hodně znamená. Prožívala jsem velkou pýchu. No a teď ji prožívám zase, ale trošku jinak.

Není tam nějaké vnitřní pnutí z té velké stage České spořitelny, kde ve tři hodiny, což je zanedlouho po tomto rozhovoru, budete hrát?

Samozřejmě je to velká věc. Ale myslím si, že jsme na to připravení, takže je tam hlavně těšení.

Udělala jste velký skok od těch Jelenů, se kterými jste začínala. Před kolika lety?

Asi před 13 lety.

Jak dlouho už hrajete s Bandjeez?

Od roku 2021, takže pět let.

Vzdálila jste se hudebně úplně jinam, máte za sebou poměrně intenzivní období, kdy jste zpívala na inauguraci prezidenta hymnu, zpívala jste ve vyprodaném O2 Universu, jezdila jste s Markem Ztraceným, teď Colours… Co bude potom? Ve středu tady byl Mirai a povídal o Edenu.

Eden ještě úplně není v nejbližších plánech, ale těšíme se teď hlavně na novou desku. Letos bychom chtěli ideálně dokončit novou desku a začátkem příštího roku ji vydat a odstartovat zase novou éru naší muziky.

Demokracie v kapele nefunguje

Můžeme teď mluvit o kapele, která má momentálně hodně práce. Jsou to Bandjeez, kapela Davida Stypky. Jaké to je, když dívka vašeho křehkého vzezření musí koučovat kapelu pěti mužů? Dají si říct?

Ten tým je teď ještě větší, je jich tam třeba devět nebo tak něco. A musím říct, že jsou to takové povahy, tak skvělí kluci a máme mezi sebou takový respekt a úctu i vzhledem k tomu všemu, čím jsme si prošli každý zvlášť i dohromady, že to je úplně krásné.

Čtěte také

Kozub a Krhut o humoru: Čím víc víš, tím víc si z toho můžeš utahovat

Jasně, máme těžší období a lehčí období. Měli jsme takové líbánkový období, to pak skončilo a řešili jsme nějaké věci, které bylo potřeba vyřešit. Myslím si, že to je jako v úplně každém jiném vztahu, který člověk má, že o to musíme intenzivně a velmi pozorně pečovat. Ale je to krásné a nikdy bych to neměnila.

Umíte zakřičet?

Moc ne. Zrovna jsme se o tom shodou okolností nedávno bavili v kapele, kdy mi Maro říkal, že by mu nevadilo, kdybych občas zakřičela. A já jsem říkala, že prostě nejsem ten typ. Dělám to spíš tak, že když je problém s jedním člověkem, tak si ho vezmu stranou a snažím se to říct. Ani to vlastně nedělám tolik ve skupině, protože mám pocit, že si každý člověk zaslouží tu první kartu dostat stranou, aby se s tím nejdřív popral sám.

Ale evidentně máte rozhodovací právo, protože nebudu jmenovat, kdo z těch dvou, kteří už tady nejsou, si před chvílí posteskl, že si chtěl vzít kraťasy a že jste to zakázala.

(směje se) No, tak my jsme naštěstí i toho názoru, že demokracie v kapele nefunguje, je tam prostě diktátorství. A já jsem diktátor.

Co Kateřinu Marii Tichou vedlo k tomu, aby album Plamen nazpívala na mikrofon z 30. let? Jak moc se od sebe liší tvorba písňového a básnického textu? A proč je dobré si psát deník? Poslechněte si celý rozhovor.