Debut v devadesáti? Moje básně si samy řekly o hudbu, říká Miloň Čepelka k Šansonáriu s Patrikem Ulrichem

Minulý pátek jste v Semaforu pokřtili album. Miloni, jaké to je, debutovat v bezmála devadesáti letech?

Miloň: Slova se mi hledají těžko, protože sám sebe chválit mně nepřijde vhodné. Takže nebudu chválit sebe, ale všechny okolo, kteří se na tom CD podíleli. A bylo jich dost. A především Patrik, který tady sedí vedle mě, protože bez něho by to nebylo. On přišel na to, že bude zhudebňovat starší i novější básničky, nikoli písňové texty. Moc mě to na stará kolena potěšilo.

Čtěte také

Miloň Čepelka. „Veršotepec“, který nejradši píše vleže na koberci

Kdy se zrodil nápad na zhudebnění Miloňových sonetů?

Patrik: Bylo to někdy kolem roku 2020 nebo 2021, kdy jsme točili Štace Miloně Čepelky, dokumentární portrét k Miloňovým pětaosmdesátým narozeninám.

Miloň: Měl jsem z toho hrůzu, ale dobře to dopadlo.

Patrik: Miloň z toho měl hrůzu a nejdřív do toho vůbec nechtěl jít. Ale já jsem mu slíbil, že ho nevykreslím jenom jako herce a cimrmanologa nebo představitele ženských rolí, ale že ho vykreslím komplexně. Do filmu jsem chtěl zahrnout nejen jeho básně, ale celou jeho spisovatelskou kariéru, která byla vlastně veliká.

A na to Miloň slyšel. Ukázal mi všechny svoje knížky. Některé jsem znal. Básně jsem si přečetl, protože jsem z nich chtěl něco vybrat do scénáře. Zaujaly mě ale natolik, že jsem si uvědomil, že to nejsou jenom básně na četbu nebo přednes, ale vlastně skryté písňové texty. Miloň v nich totiž dokáže krásně vykreslit lidskou povahu nebo téma lásky a smrti.

Patriku, vy jste se narodil v květnu 1988, krátce po premiéře filmu Ladislava Smoljaka Nejistá sezona. Miloňovi bylo tehdy 51 let. Kdy jste se poprvé osobně setkali?

Miloň: My jsme se poprvé osobně setkali někdy po roce 2000 v Přepychách u Opočna na dechovkovém festivalu. Údajně jsem tam s Patrikem mluvil, bohužel si to ale nepamatuji.

Patrik: Byl jsem tam pozvaný, abych tam zahrál nějaké písničky mimo žánr dechové hudby. A Miloň to moderoval a samozřejmě se kolem něj motaly desítky lidí, takže si mě nepamatuje. Já jsem si ale nechal podepsat program a krátce jsem s Miloněm i mluvil. Zaslechl část našich písní a pochválil to. Asi jsem ale byl tak plachý, že jsem se neotiskl do Miloňovy paměti.

Pravděpodobně jsme se ale setkali už dříve, protože Divadlo Járy Cimrmana pravidelně hrálo v Pardubicích své nové hry, například Afriku. To tam ještě Miloň tenkrát hrál, a já jsem si samozřejmě chodil do šatny pro podpis. To ale bylo takové letmé setkání, že už ani já si přesně nepamatuji, jak a kdy to bylo.

Čtěte také

Poezii píšu v nepohodlné pozici, abych byl rychlý, prozrazuje svou sonetovou metodu Miloň Čepelka

Šansonárium je celkově šťastné setkání. Nemám na mysli jenom setkání vás dvou, ale také se zpěvačkou Eliškou Lüftnerovou. Jak jste se poznali?

Patrik: Já jsem hledal dlouho interpretku svých písní. Prakticky odjakživa. Už když jsem na střední škole začal skládat písničky, tak jsem tápal. Nejdřív jsem oslovil Petru Tenorovou z pardubického divadla, která potom ale odešla do Kladna do angažmá, a trošku jsme se rozdělili. Říkal jsem si proto, že se poohlédnu po šansoniérkách, které se tomu věnují v naší zemi, případně na Slovensku. A jen tak ze srandy jsem jednou zadal do vyhledávače slovo šansoniérka a vyběhlo mi asi 15 až 20 dívek z různých koutů naší republiky, které se věnují šansonu.

Na prvním místě byla píseň s názvem Šansoniérka, kterou zpívala Eliška. Nadchlo mě, že dokázala nejenom skvěle zpívat, ale i prožívat příběh. A tak jsem jí poslal pár nahrávek a zeptal jsem se jí, jestli by se nechtěla naučit některé z písní Miloně Čepelky. Ona se obrovsky nadchla, protože stejně jako my, tak i ona zrovna hledala textaře. Dosud zpívala jenom ve francouzštině, milovala francouzské šansony, ale chtěla zkusit i český repertoár. Myslím, že se v Miloňových textech našla.

Miloni, vy jste žádný ze svých šansonů nenazpíval?

Miloň: Ne, já se bojím, že bych to zkazil.

Čtěte také

Vydržet tak dlouho, dokud nebudu trapný, přeje si Miloň Čepelka k 85. narozeninám

Co vás láká na této historické literární formě? Sonet je nějaké 13. století...

Miloň: Nedá se říct, že bych na to šel přes hudbu. Já jsem celý život psal verše a básničky. Teprve až Luboš Sluka mě přemluvil, abych to zkusil obráceně na hudbu. Především to ale byly verše pravidelné formy, protože mám rád rytmus a rád si hraju se slovy. Jak ale Patrik správně říkal, hudba už je v těch básních. On ji tam objevil. Moc mě to těší, protože samozřejmě já ji tam cítí také.

Miloni, vy nepíše jenom sonety, ale také třeba haiku. Možná pro jistotu, co to je?

Miloň: Haiku je stará japonská literární forma, která má přesná pravidla. Jsou to pouhé tři verše a to ještě rozdělené tak, že první verš má pět slabik, druhý sedm, třetí pět, dohromady tedy sedmnáct. Je to věru malý prostor, ale velice plodný, řekl bych. Dá se s ním různě pohrávat. A to mě zaujalo, tak jsem to zkusil. Už mám za sebou pět knížek.

Patrik: A to je právě skvělé, že mi do Šansonária díky Miloňovi dokážeme dostat i humor a že to vlastně není jenom recitál písní, ale zároveň je to básnické vystoupení, četba, dialogy a naplňuje to oblast humoru, oblast poezie a oblast hudby. Není to pouze koncert...

Co je to varyto? A jak došlo ke spolupráci na audioknize Miloně Čepelky Josefové? Poslechněte si celý rozhovor s hostem Vladimíra Kroce.