Debakl v Zátoce sviní dodnes ovlivňuje kubánsko-americké vztahy

Před půl stoletím spustila americká CIA akci známou pod jménem Invaze v Zátoce sviní. Cílem byla porážka nového kubánského vládce Fidela Castra, výsledkem fiasko. Na základě vzpomínek jednoho z poražených brigadistů a archivních materiálů si můžeme připomenout událost, která dodnes poznamenává kubánsko-americké vztahy.

Bylo jich 1500 a chtěli zachránit svou zemi před komunismem. Podle jedněch se stali nástrojem v rukou amerického imperialismu, podle druhých prokázali vlastenectví a hrdinství. Před 50 lety se v kubánské Zátoce sviní vylodili emigranti vycvičení ve Spojených státech a v Guatemale pod dohledem a vedením CIA.

Po několika dnech bojů skončil jejich zoufalý pokus svrhnout Fidela Castra hořkou porážkou. Samotná CIA dnes mluví o potupném debaklu. Pro amerického prezidenta Kennedyho, který byl v úřadě jen asi 3 měsíce, byla nezdařená akce ponižující lekcí. Co vlastně motivovalo neúspěšné proticastrovské brigadisty? A jak se americký prezident mohl nechat přesvědčit k tak nejistému a dobrodružnému podniku, který komunistický režim v těsné blízkosti Spojených států nejen nesvrhl, ale v konečném důsledku posílil?

Komplikovaný příběh měl své kořeny už v 50. letech a jeho peripetie dobře ilustrují zážitky dnes 67letého Eduarda Pereze. Shodou okolností prý chodil do stejné školy jako Fidel Castro. „Dostalo se mi evropského vzdělání na jezuitské škole, právě v té, kterou dřív navštěvovat Fidel Castro, totiž v El Colegio de Belén v Havaně. Vštěpovali nám tam, že se máme snažit být užiteční pro své okolí, dělat něco pro svou zemi, aniž bychom za to žádali odměnu,“ vzpomíná.

„Svým způsobem jsem tak měl o Fidelu Castrovi velmi dobré informace, protože ho ve škole všichni učitelé dobře znali. Dokonce si ho ještě za jeho studií vytipovali a vybrali jako vůdčí osobnost. Když měl ze začátku velké rodinné problémy, postarali se o něj. On sám ve svých pamětech napsal, že jeho jediná skutečná rodina byli jezuité. Oni jediní se o něj zajímali a postarali se o něj,“ vysvětluje Eduardo Perez.

Na Kubě vládl v době Eduardova dospívání Fulgencio Batista. Zkorumpovanost a zločinnost jeho režimu byla taková, že postupně ztratili iluze i jeho dřívější ochránci ve Spojených státech. Několik let čelil povstalcům vedeným Fidelem Castrem. Ten sice strávil po prvním neúspěšném útoku na kasárna Moncada v roce 1953 dva roky ve vězení, po amnestii však mohl odejít do mexického exilu. Zakrátko se vrátil v čele malé, ale postupně stále vlivnější a silnější ozbrojené skupiny.

„Moje matka proti vůli otce tajně posílala Castrovi peníze. Později, když sešli z hor, navrhla Raúlovi byt. Byla bytová návrhářka,“ zmiňuje v té souvislosti Eduardo Perez. Byli tedy Eduardovi rodiče proti diktátorovi Batistovi?

„Nebyli pro Batistu. Otec se politice vyhýbal, ale mamince imponovali hrdinové bojující proti němu v horách. Batistova vláda byla velmi krutá, represivní, zločinná a něco takového ženy nesnáší. Nechtějí, aby jejich děti vyrůstaly a žily v takové společnosti. Proto začala maminka tajně podporovat bratry Castrovy v horách. Moje rodina Batistu nepodporovala, ale také proti němu aktivně nevystupovala. Jen maminka tajně významnými částkami podporovala odbojáře v horách,“ odpovídá.

Fidel Castro nebyl komunista

Dnes už možná tak trochu vytrácí povědomí o tom, že Fidel Castro se v té době nijak neopíral o kubánskou komunistickou stranu. Komunisté se od něj tehdy dokonce distancovali.

„Neznám jediného komunistu, který zemřel s Castrem, když bojoval v horách nebo dobýval Havanu. Komunisté byli dokonce pro Batistu. Když Fidel Castro napadl kasárna Moncada v roce 1953, vystoupili proti němu a obvinili ho, že se pokoušel o fašistický puč. Stejně tak proti němu vystupovali, když se později vrátil a vedl povstání v horách,“ nastiňuje Eduardo Perez a pokračuje ve vyprávění: „V roce 1959 se dostal k moci a potřeboval podporu zvenčí. Nikita Chruščov byl chytrý a pochopil, jaká příležitost se mu nabízí. Poslal za Castrem jako vyslance svého zetě, aby mu řekl, že ho uznává jako vládce Kuby. Castro byl sice už jako student levicově zaměřený, ale ne do té míry, že by se stal komunistou.“

Fidel Castro

Slova Eduarda Pereze o postupné přeměně Fidela Castra v komunistu potvrzuje i český politolog Oskar Krejčí. Podle jeho výkladu se na přechodu Fidela Castra do komunistického tábora podílela neprozíravá americká politika.

„Tvrdit, že Fidel Castro byl komunista, je naivní. Už tehdy říkal Nikita Chruščov, že z něj pomocí Američanů komunistu vychová. Americká zahraniční politika vůči Kubě byla od začátku špatná. Kdyby byla v té podobě politiky, jakou dělal Brown, tak by Kuba nebyla tam, kde je dnes. Tvrdý přístup k Latinské Americe, který praktikuje Washington, vyrábí všechny Cháveze nebo Fidely Castry. Chyba je v neurvalém paternalismu,“ soudí český politolog Oskar Krejčí, prorektor Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů v Praze.

Vraťme se přímo na Kubu. O proměnách oficiálního amerického postoje 50. let vůči Castrovi výmluvně vypovídají dobové filmové týdeníky. Jeho triumfální vstup do Havany v lednu 1959 popisovaly jako osvobození. Zdůrazňovaly ekonomickou stagnaci, korupci a policejní brutalitu Batistova režimu. O Fidelu Castrovi a jeho záměrech mluvily opatrně jako o velké neznámé. Netrvalo dlouho a nový vládce Kuby začal znárodňovat velké podniky, včetně těch amerických. Začal se vyzbrojovat s pomocí Sovětského svazu a také Československa, popravoval své odpůrce a potenciální konkurenty. Odezva Washingtonu na sebe nedala dlouho čekat.

Prezident Dwight Eisenhower přerušil diplomatické styky. Nové pořádky na Kubě zakrátko pocítil na vlastní kůži i Eduardo Perez, když v řečnickém kroužku ve škole napadl legitimitu nově zformovaného komunistického svazu studentů.

„Svaz komunistických studentů žádal mé vyloučení. V opačném případě by jeho členové vstoupili do stávky. Dostal jsem se do situace, která mě nakonec přiměla k emigraci. Do té doby jsem byl jen jedním z lepších studentů, staral jsem se sám o sebe, hrál košíkovou a baseball. Najednou se všechno zkomplikovalo. A to jen proto, že jsem nebyl marxista a leninista,“ vysvětluje.

Kubánci věřili ve změnu politického systému ve své zemi

Eduardo si nejdřív ani neuvědomoval, na jak tenkém ledě se ocitl. Pomohly až kontakty jeho maminky, která se znala s Vilmou Espín, manželkou bratra Fidela Castra Raúla.

„Maminka se vypravila za Vilmou a řekla jí, co se mi přihodilo. Ona slíbila, že se poptá. Po třech dnech jí řekla, aby mě poslala někam pryč, protože mě mladí komunisté považují za velmi nebezpečného. Bylo mi 16 let, mohli mě prý zadržet a věznit do 18 let a poté zastřelit. Prý jsem dobře mluvil a mohl bych inspirovat jiné lidi,“ nastiňuje Eduardo Perez.

„Opravdu, tohle jí řekla. Potom nám pomohli jezuité. Organizovali katolické odbory a jeden jejich člen v té době řídil letiště. Kontaktovali jsme ho a řekli mu, ať mě nechá projít, i když nebudu na seznamu pasažérů. S pomocí maminky, jezuitů a katolických odborů jsem prošel letištní kontrolou a odletěl do Miami. Najednou jsem byl bez mámy a táty,“ vzpomíná na nelehké období.

To bylo začátkem roku 1961. Eduardo si v Americe našel práci a bydlení a udržoval kontakty s dalšími Kubánci, kteří emigrovali. Miami se stalo jejich hlavní metropolí.

„Dozvěděl jsem se, že se vytvořila revoluční rada, která měla kancelář v Miami. Šel jsem tam s kamarádem ze studií, který také emigroval. Měl jsem trochu strach a byl jsem nervózní, aby mne neodmítli, protože mi bylo teprve 17, a tak jsem zalhal a řekl, že je mi 18,“ popisuje svůj vstup do společnosti mužů, kteří se připravovali na boj proti Fidelu Castrovi se zbraní v ruce.

Netušil, že se stal součástí akce, kterou americká CIA připravovala už od jara roku 1960. Někdy se uvádí, že prezident John Fitzgerald Kennedy v případě vylodění v Zátoce sviní nastoupil do rozjetého vlaku, který už nemohl zastavit. Historik Jan Mikulík z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy se této kapitole Kennedyho vlády podrobně věnuje a upozorňuje, že se nový americký prezident o přípravách dozvěděl hned po zvolení v listopadu 1960 od tehdejšího šéfa CIA Allena Dullese.

Tehdejší ředitel CIA Allen Dulles, Richard Bissell ze CIA, který vedl invazi na Kubu, prezident John Fitzgerald Kennedy a John McCone, budoucí šéf CIA

„Tehdy mu Allen Dulles sdělil, že CIA připravuje operaci vůči Kubě a výsadek, který se brzy vylodí. Nebyl sice konkrétní, ale Kennedy věděl o celé záležitosti ještě před tím, než vstoupil do Bílého domu,“ vysvětluje Jan Mikulík. „Kennedy navíc vstupoval do celého procesu aktivně a byl to právě on, kdo změnil místo vylodění. Výbor, který o Kubě rozhodoval, se scházel každý týden.“

CIA měla sice celou akci pod kontrolou a někteří z připravovaných účastníků byli do podrobností zasvěceni, ale většina, do níž patřil i Eduardo Perez, žila v přesvědčení, že hlavními organizátory a skutečnými veliteli jsou sami Kubánci a Američané jim jen poskytují potřebné zázemí.

„O CIA jsem nic nevěděl. Odvezli mě do města Homestead na Floridě. Tam jsem prošel intenzivním výcvikem. Učili mě, jak vyslýchat zajatce, protože se počítalo s tím, že se Castrovy síly budou vzdávat a budeme je muset prověřovat. Cvičili mě v tom, jak poznat, jestli odpovídá prostý voják, kapitán, poručík nebo major. Jednoho dne nás odvezli na letiště, nevěděl jsem, kam letíme. Někde jsme přistáli, pak jsme jeli několik hodin v nákladním autě do hor, a tak jsem se ocitl ve vojenském táboře Santiago, kde mi dali uniformu a osobní zbraň, protože usoudili, že jsem dobrý vyšetřovatel,“ popisuje Eduardo Perez.

A tím se dostáváme do Guatemaly, kde se odehrávala hlavní část výcviku. Když jeden z jejích členů zahynul při výcviku, přijala brigáda označení 2506, což bylo číslo jeho známky. Eduardo Perez zdůrazňuje, že on ani další Kubánci, kteří se na vylodění v Zátoce sviní připravovali, nebyli v žádném případě žoldáci ve službách Američanů motivovaní touhou po moci a majetku, jak je později vykresloval nejenom komunistický tisk.

„Byl jsem mezi přáteli, spolužáky z Kuby, s nimiž jsem předtím studoval na jezuitské škole a kterým jsem věřil. Byli to poctiví a upřímní lidé ze všech společenských vrstev, bohatí i chudí. Žádní bandité ve službách kapitalismu nebo imperialismu. Tak jsme vůbec neuvažovali. Chtěli jsme Kubu změnit a zbavit ji režimu, který nastolil Fidel Castro,“ dosvědčuje.

„Určitě mezi nimi byli utečenci, kteří požadovali navrácení majetku. Byli tam i chudší Kubánci, kteří doufali ve vytvoření nového režimu. Něco jiného je idealismus a něco jiného naivita,“ domnívá se politolog Oskar Krejčí

Eduardo bral přípravy naprosto vážně. Počítalo se s tím, že po invazi budou brigadisté zřejmě muset bojovat v horách kubánských, jako dřív Fidel Castro. „Asi měsíc nebo 45 dnů mě cvičili, jak bojovat v horách. Po nocích jsme běhali v terénu a učili se, jak přežít, myslet a zachovat si sílu. Byl to velmi náročný vojenský výcvik,“ uznává.

Právě Kennedyho rozhodnutí přesunout vylodění do Zátoky sviní, která je obklopená bažinami, jim možnost stáhnutí do těžko přístupných hor znemožnilo. Existuje víc indicií, že Fidel Castro a zřejmě i sovětská KGB o přípravách věděli, neznali však místo ani čas vylodění.

„Jednou jsem narazil na guatemalského vojáka, který nás sledoval. Zadržel jsem ho a při výslechu jsme zjistili, že je to špeh. Komunistická strana Guatemaly totiž infiltrovala armádu a získávala informace, které předávala na Kubu. Takže v Havaně věděli, že se něco připravuje. Zvěda jsme pustili a nic jsme mu neudělali. Naopak jsme ho začali využívat a předávali mu mylné informace. Nikdy se nedozvěděl, kde přesně se vylodíme a kdy. To byla jedna z mála věcí, které se na invazi povedly,“ domnívá se Eduardo.

Akce plná problémů

Hlavní vylodění bylo plánované na 17. duben. Akce začala však už 3 dny předtím, když z nikaragujského přístavu Puerto Cabezas vyplula flotila lodí s hlavní údernou částí Brigády 2506 na palubě. Doprovázela je americká válečná plavidla včetně letadlové lodi Essex. Jejich úkolem bylo doprovodit Kubánce, po vylodění je neměly aktivně podporovat nebo zasahovat do bojů.

„Byly to lodě společnosti García. Dřív převážely cukr a nebyly pro účel invaze vhodné, i když je narychlo a improvizovaně vyzbrojili a upravili. Na té naší jsme vezli mimo jiné velké množství leteckého benzínu v 200litrových nádržích na palubě i v podpalubí. Podle původního plánu jsme totiž měli získat kontrolu nad malým letištěm u Zátoky sviní, aby se naše letadla nemusela vracet kvůli dočerpání pohonných hmot do Nikaraguy. Zdrželi jsme se, protože jedné z dalších lodí došlo palivo a my jsme ho museli přečerpat z našich nádrží. Tak jsme se dostali do Zátoky sviní den po hlavním vylodění. V té době už na břehu docházela munice,“ pokračuje ve vzpomínání Eduardo Perez.

Zdržení s největší pravděpodobností ušetřilo Eduardovi a jeho druhům kubánské zajetí, možná i život. Už od prvních fází operace nešlo téměř nic podle plánu. Nejdřív nevyšel taktický manévr, vylodění menší skupiny nedaleko Guantánama na jihu ostrova, které mělo zmást Castrovy síly a odlákat pozornost od samotné Zátoky sviní. V naprosté fiasko se nakonec zvrátily nejdřív úspěšné vzdušné akce. Proticastrovští Kubánci dostali od Američanů letadla B-26B s výsostnými znaky Castrových kubánských vzdušných sil. Ta měla paralyzovat při útocích na několik letišť. Bombardování bylo celkem úspěšné. Jedno z letadel pak přistálo v Miami, kde pilot předstíral, že je vzbouřenec proti komunistické vládě.

Letoun B-26B (ilustrační foto)

První zprávy v médiích potvrzovaly informace, podle nichž na Kubě došlo k vojenskému povstání, které vedly nespokojenci z řad castrovské armády. Havana protestovala na půdě Spojených národů. Tvrdila, že se žádné povstání nekoná a na ostrov útočí síly emigrantů v americké režii.

Ani velvyslanec Spojených států při OSN Adlai Stevenson nebyl do tajného plánu zasvěcen. Veřejně a kategoricky popíral jakoukoli americkou účast. Jenže plánovači CIA buď nevěděli nebo ignorovali skutečnost, že komunistické letectvo používalo mírně upravený, ale na první pohled rozpoznatelný typ letadla, než jaký byl ten, který přiletěl na Floridu.

Velvyslanec Adlai Stevenson se tak ocitl v diplomaticky neudržitelné a lidsky zahanbující pozici. Hrozil okamžitou rezignací, jestli bude CIA v operaci dál pokračovat. Prezident Kennedy se rozhodl zastavit další letecké útoky. To připravilo Brigádu 2506 o hlavní předpoklad úspěchu – kontrolu nad vzdušným prostorem. A to právě v době, kdy se hlavní část proticastrovských sil vylodila. Když na místo dorazila zpožděná loď s Eduardem, vypadala situace neudržitelně.

Zbyla jen hořkost

„Tou dobou už potopili jednu naši loď a další vážně poškodili. Řekli nám, že musíme pryč, protože máme plno paliva. Kdyby nás zasáhli, vybuchli bychom jako rachejtle. Byli jsme na Kubě a chtěli jsme se vylodit, jenže jsme ztratili kontrolu nad vzdušným prostorem. Jedna z našich lodí nabrala kurz od pobřeží a začala odplouvat. Tenkrát jsme to nevěděli, ale na její palubě byl operační důstojník CIA. Oficiálně se měla řídit rozkazy našeho velitele Josého San Romána. Ten se s ní spojil rádiem. Ptal se, co se děje. Dozvěděl se něco ve smyslu, že je blázen, jestli si myslí, že je skutečným velitelem. José San Román byl pak zajat a dostal se z Kuby až v roce 1962. V roce 1989 spáchal sebevraždu. Myslím, že se nikdy nedostal přes tu tragédii a cítil se za ni osobně zodpovědný. Chtěli jsme se také vylodit, ale nenechali nás,“ vybavuje si Eduardo.

Castrovy jednotky postupně likvidovaly odpor vyčerpané Brigády 2506 a Eduardova loď se začala vzdalovat od pobřeží.

„Báli jsme se, že na nás zaútočí vládní kubánské jednotky a lodě. Spojili jsme se vysílačkou s velením a ptali se, co máme dělat. Řekli, že se máme vrátit do Nikaraguy, odkud jsme vypluli. Byli jsme hodně nervózní, nikomu jsme nevěřili. Vážně jsme se báli, že se budou Američané chtít zbavit svědků toho fiaska. Poslali pro nás letadla. Vůbec se nám nelíbilo, že měla okna zamalovaná bílou barvou. Řekli nám, že nás převezou zpátky do Spojených států,“ vypravuje Eduardo Perez.

Z asi 1300 brigadistů, kteří se vylodili, jich víc než sto padlo, několik bylo popraveno nebo zemřelo při transportu do vězení. Přes 1200 jich Castrovi vojáci a milice zajali. Do Ameriky se vrátili až na Vánoce v roce 1962, kdy je Kuba vyměnila za potraviny a léky v hodnotě 53 miliónů dolarů. Na straně Castrových sil bylo zabito přinejmenším 161 vojáků, ale také blíže neurčený počet milicionářů. Eduardo Perez měl štěstí. Dostal se zpátky do Ameriky se zdravou kůží.

„Když jsme přiletěli do Homesteadu na Floridě, měl jsem v botě schovanou malou pistoli. Na imigračním se jim to vůbec nelíbilo. Až na jednoho důstojníka. Ten to pochopil a dokonce mě pochválil. Vždyť jsem si nemohl být jistý, kam nás převážejí, chtěl jsem se chránit. Pak mi hned v prvním týdnu po návratu nabídli stipendium na univerzitě v Sao Paolu v Brazílii. Chtěli mě prostě dostat pryč ze země a věděli, že mám zájem o studium chemie. Moc mě to lákalo, ale oni po mně chtěli, abych informoval o komunistickém hnutí mezi studenty, a tak jsem odmítl. Říkal jsem, že nejsem žádný žoldák. To, co jsem udělal, bylo pro mou zemi,“ zdůrazňuje.

Pocit hořkosti v Eduardu Perezovi zůstal dodnes. „Byl jsem naštvaný, podrážděný a hlavně ponížený. Zemřelo tam tolik kamarádů. Nebojovali jsme za kapitalismus ani za americké zájmy. To jsou nesmysly, výmysly radikálních levičáků,“ podotýká. „Nemyslíme si, že nás zradila Amerika. Zradila nás Kennedyho vláda. Jiné americké vlády, včetně vlád demokratů, se nás vždycky zastávaly,“ shrnuje s odstupem půl století Eduardo Perez, jeden z neúspěšných bojovníků ze Zátoky sviní, akci, která měla za cíl svrhnout rodící se komunistický režim, ale která v konečném důsledku spíš přispěla k jeho upevnění a sebejistotě a svým způsobem i ke Kubánské krizi, která přivedla o rok a půl později svět na pokraj jaderného konfliktu.


Zobrazit vylodění Kubánců v Zátoce sviní na větší mapě

autor: vpo
Spustit audio