David Prachař o divadle: "Je spravedlivé, není spravedlivé, je nespravedlivé!"

Host (David Prachař): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane Prachaři, máte vypnutý mobilní telefon?

Host (David Prachař): Ano, mám.

Moderátor (Vladimír Kroc): To bylo asi vedle, mám pocit, že tady něco jsme slyšeli ve sluchátkách. Tak já začnu. David Prachař je ročník 1959, po absolutoriu herectví na DAMU nastoupil do pražského divadla, kde působil i jeho otec Ilja, tedy S.K. Neumanna. Rok před revolucí byl členem souboru Divadla E. F. Buriana, začátkem 90. let měl angažmá v Činoherním klubu, následovalo Divadlo komedie, kde dodnes hostuje. Dnes hraje v Národním divadle. Před necelým měsícem měla premiéru Shakespeareova hra Coriolanus právě s Davidem Prachařem v hlavní roli. V roce 2000 získal cenu Františka Filipovského za dabing k filmu Život je krásný, dvakrát obdržel cenu Alfréda Radoka za Hamleta a za Fausta. Před pěti lety režíroval vlastní autorské představení Tiše ke světlu. David Prachař je rozvedený, s herečkou Danou Batulkovou má syna Jakuba a dceru Marianu. A s herečkou Lindou Rybovou půlroční Rozárku.

Moderátor (Naděžda Hávová): Co je na herectví přitažlivého pro zralého 45letého muže?

Host (David Prachař): Tak když jsem to teď četl, tak skoro člověk může umřít s takovým dobrým pocitem, že něco vykonal, když jste teď četl, tak si představuju parte, jak to tam všechno visí.

Moderátor (Naděžda Hávová): S takovým životopisem.

Host (David Prachař): Nic, tak ve 45 už začínají člověka přepadat různé choroby, takže si začíná uvědomovat, že velmi důležitý je zdraví, zvlášť vlastně pro divadlo, protože ranní vstávání je čím dál tím těžší a člověk zjišťuje, že vlastně některé role, které jsou napsány, jako třeba hlavní role nebo velké role se dají hrát opravu jenom v určitém věku a že je velký štěstí, když člověk to stihne a když se s tím potká, s tou rolí, zrovna když ještě může.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kterou roli jste nestihl, která vás mrzí, že se vám ji nepodařilo jako mladému získat?

Host (David Prachař): Já jsem vždycky chtěl hrát nějakýho prince, to se mi nepodařilo, naštěstí, protože ty kladný role hrát je trošku problém. Já jsem nikdy neměl vysněnou žádnou roli, kterou bych chtěl hrát. Vždycky se mi, vždycky když jsme chodil do divadla a byl jsem menší, třeba do Divadla Na Vinohradech za tátou, tak jsem vždycky obdivoval to, že, to co obdivuje i normální divák, že prostě se to někdo naučí, že nespadne z jeviště, že neomdlí, že tam chodí, že se nestydí a že přežije ten večer a že se dočká rána, ale nikdy jsem neměl jako třeba jakou vysněnou roli, kterou bych chtěl hrát, nebo. To mě nějak nikdy nestihlo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste se na DAMU hlásil proto, nebo přesto, že váš otec Ilja, mimochodem, teď zrovna běží večerníček s krkonošskými pohádkami, kde hrál Trautenberka, že byl herec?

Host (David Prachař): Já jsem se hlásil na DAMU, protože jsem neměl žádnou jinou školu oblíbenou, kam bych chtěl jít. Chtěl jsem jít na filosofii, na kunsthistorii, na dějiny umění, ale jelikož se tehdy, hlásilo třeba 600, 1000 lidí a brali tak 1 nebo 2.

Moderátor (Vladimír Kroc): Počkejte 600 tisíc? Ne!

Host (David Prachař): No 600. 600 lidí, nebo 1000, 600 tisíc ne.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jo takhle, už vám rozumím.

Host (David Prachař): Takhle. Tak jsem přeci jenom ani nešel k těm přijímačkám na tu filosofickou fakultu a protože se na herectví dělaly zkoušky už vlastně dřív než na jiný školy vysoký, tak já jsem se pak na odvolání dostal, tak jsem byl rád, že jsem už mohl mít potom z matematiky čtyřku na vysvědčení a už mi to bylo jedno.

Moderátor (Vladimír Kroc): Počkejte, a od kdy jste věděl, že chcete být hercem?

Host (David Prachař): To nevím přesně, ale já tak zjišťuju, že vlastně někdy člověk, aniž by to věděl, tak to nějak provokuje. Že třeba já mám o tři roky straší sestru, ta chodila velmi ráda do divadla kolem patnáctého věku svého a vždycky mi říkala, že támhle byla v divadle a to. Já jsem moc do divadla nechodil, já jsem měl radši film, já jsem chodil furt do kina a vždycky jsem si tak představoval, jak je to hezký bejt filmovej herec a že to, že někdo hraje a po někom střílí a padá na zem, a o divadlo jsem se začal intenzivněji zajímat asi v 17, 18 letech, asi dva roky před tím, než jsem se hlásil, ale nebyl jsem přesně přesvědčenej, že to budu dělat. Nicméně jsem zjistil, že asi to bude nejjednodušší se tam přihlásit a zkusit to.

Moderátor (Naděžda Hávová): O herectví říkáte, že bývá spravedlivé, že nebývá spravedlivé, že bývá nespravedlivé. Vy si ale na nedostatek příležitostí stěžovat, naštěstí, asi nemůžete?

Host (David Prachař): No, nemůžu. Jako nespravedlivý je v tom, že vlastně člověk to nemůže moc ovlivňovat, jo, že třeba režisér, nebo umělecký šéf. Tak režisér si může vybrat hru, může si vybrat svého dramaturga, tým lidí, se kterými bude dělat, herce, se kterými bude spolupracovat. Herec je trošku v takové té jako roli trošku člověka v pozadí, který je odkázaný na zájem nebo nezájem režiséra nebo uměleckého šéfa nebo prostě tak. Takže ta profese skýtá takový určitý napětí a možná i takovou jakoby, takovej pocit někdy marnosti nad tím, že nikdo o vás neprojevuje zájem.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak už Naďa řekla, to není váš případ, ale když jste to tak vyjmenoval, že svobodnější je třeba režisér, mluvil jsem o tom, že jste asi před pěti lety dělal vlastní autorské představení Tiše ke světlu. Proč to byla jenom jedna věc? Neláká vás to víc?

Host (David Prachař): Celkem by mě to lákalo, ale vlastně nemám nějak čas a trošku se stydím, mám takovej furt ostych k tý režii, protože jsem si to jednou vyzkoušel a ta režie má zase, skýtá takový určitý úskalí v tom, což je dobrý čas od času objevit a nejlépe, když se člověk sám obsadí do role režiséra, že zjistíte, že vlastně ten režisér je trošku osamocená osoba, jo. Že to je člověk sám se sebou, kterej vlastně stojí proti tomu souboru. A herec se zajímá o svoji roli, ale režisér prostě se zajímá o všechny role, světla, zvuky a takový věci, furt něco organizuje a většinou je v takový pozici, že furt někoho musí jakoby k tý práci jakoby provokovat, jo. Musí mít hodně energie. Takže myslím, že režiséři proti hercům jsou takový osamocený běžci.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste si tak posteskl, že není moc času. My jsme tady měli nedávno vašeho kolegu Sašu Rašilova, který si taky stýskal, že nemá moc času a říkal, že největší můra herce je, že přijde do divadla večer jinam, než kam původně měl přijít. Vy také hrajete na několika scénách, hrajete v Divadle komedie, Národní divadlo má, tuším, tři scény, dabujete, já nevím co ještě. Je to také vaší noční můrou?

Host (David Prachař): No já mám někdy sen, že hraju představení, nevím co hraju, nevím proč hraju, nevím pro koho hraju, nevím vůbec proč a všichni mě plácaj po rameni a říkaj, to je v pohodě, buď v klidu, to dobře dopadne a tak si myslí, že snad všechno dobře dopadne. No tak Saša, že se spelete a jde do jiného divadla, on má na to nárok, že jo, je o deset let mladší než já, tak to ještě, to je v pořádku absolutně. To, že vůbec přijde je zázrak někdy, protože se stará doma o dvě děti, má ženu, maj hodně zvířat a ještě maj koně, takže ten to má komplikovanější.

Moderátor (Vladimír Kroc): Pojďme zpátky k Davidu Prachařovi. Lidové noviny napsaly, že Coriolanus stojí a padá s výkonem Davida Prachaře a teď cituji: který této postavě bez psychologie dodává nečernobílý rozměr tím, jak významově zmnožuje zdánlivě přímočarý Coriolanův charakter. Ona je to tříhodinová hra, asi to musí být dost fyzicky náročné, ne?

Host (David Prachař): No je, ale já myslím, že náročnější jsou zkoušky. Jo, že vlastně, když člověk zkouší třeba čtyři hodiny denně po dobu dvou měsíců, tak přeci jenom musí určitý věci opakovat víckrát než při představení a je to složitý. To představení už je třeba dvakrát nebo třikrát do měsíce, zase má tu nevýhodu, že se hraje po třech nedělích nebo po čtrnácti dnech, kdy je nutný si zase zopakovat ten text, přeci jenom já jsem takovej pověrčivej, já vždycky před každým představením si to fakt opakuju, ne proto, abych to měl hezký u pana profesora, ale, nebo u pana režiséra, ale člověk prostě pro vlastní klid chce mít přeci jenom jistotu, že to večer dopadne, aspoň z jeho strany, no.

Moderátor (Naděžda Hávová): Podle režiséra Ivana Rajmonta je Shakespeareův Coriolanus politickou hrou, ve které chybí láska. Čím je podle vás?

Host (David Prachař): No, je to politická hra, láska tam moc nechybí, láska tam je nějak obsažená ve smyslu jako láska k matce, ke svojí ženě, ke svému dítěti, to tam nějaký obsažený, ale protože vlastně největší důraz je kladený vlastně na tu politiku, na tu, na ten parlament, na tu parlamentární politiku, tak ta hra svým způsobem je aktuální, protože zaplať Pán Bůh žijeme v demokracii, v parlamentní demokracii, nic lepšího se zatím nevymyslelo v Evropě, tak doufejme, že to bude fungovat i dál. Ale ta demokracie s sebou nese jistá úskalí, která prostě Shakespeare popisuje. To je zajímavý, že vlastně Shakespeare ještě vlastně cituje, že cituje římské právo, že jo, a tyhlety věci, který jsou 2000 let staré a furt stejné je to.

Moderátor (Naděžda Hávová): Coriolanus je Shakespeareova nejpolitičtější hra a vy jste se kdysi nechal slyšet, že se o politiku příliš nezajímáte. Už se to prolomilo?

Host (David Prachař): Že se nezajímám o českou politiku, ta mě vůbec nezajímá a neprolomilo se to. To je stav setrvalý. A ne, že bych se nezajímal o politiku, o politiku se člověk musí zajímat, protože když jede tramvají a vidí, že někdo někoho okrádá, nebo že v tramvaji na někoho křičí, nebo jdete po ulici a někdo je neurvalej, nedává přednost, tak si člověk tu politiku stejně uvědomuje, protože si říká, že je součástí třeba méně kulturní země, než jaké by chtěl být, nebo když vidím někdy to, jak se chováme vůči Evropě nebo vůči světu, jak o sobě vydáváme svá jako znamení, své stopy, tak je mi to někdy líto. Ale tu politiku nemám rád z toho důvodu, že není možný se jí denně zaobírat, nečtu noviny, nečtu politický úvodníky a ještě ke všemu, a to už tím končím, mi připadá česká politika jako šíleně nudná.

Moderátor (Vladimír Kroc): My se vrátíme k herectví hned po písničce. Povídáme si s Davidem Prachařem. Teď, protože víme o vás, že máte rád Dana Bártu, tak si poslechneme jeho písničku Němá éra.

Moderátor (Naděžda Hávová): Herec David Prachař je hostem dnešního vydání pořadu Dva na jednoho. Povídali jsme si o Coriolanovi.

Host (David Prachař): No, to je těžké slovo, že jo. Coriolanus.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jak jste se to učil dlouho?

Host (David Prachař): Dlouho, já dlouho a já to neříkám, naštěstí to říkaj ty okolo, takže já mám výhodu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jaký je váš vztah k alžbětinskému dramatikovi Shakespeareovi? Říká se, že s Hamletem jste se zařadil mezi naši hereckou elitu, takže vy už ten vztah máte takový nějaký rodinný, asi intimní.

Host (David Prachař): Ne, tak Shakespeare jako v Čechách nebo vůbec v neanglicky mluvících zemích má tu výhodu, že vlastně každá hra novým překladem získává novou interpretaci, to znamená, že přeci jenom je volnější práce s tím textem možná, samozřejmě blankvers je blankvers, s tím se nedá nic dělat, ale že přeci jenom překlad pana Joska, Coriolana, přeci jenom je překlad, který vznikl pro naše představení z vůle vlastně Národního divadla a režiséra Ivana Rajmonta. To znamená, že to, o co nám jde v tom představení, se dá docela dobře už interpretačně ukázat v tom překladu. To znamená, že, že se ta hra dá posunovat, aktualizovat, to je velká výhoda pro nás vůbec.

Moderátor (Naděžda Hávová): Já jsem vůbec netušila, že si divadlo takhle zadává překlady her. Je to běžná praxe?

Host (David Prachař): Je to běžná praxe, nevím, jestli to je běžná praxe, ale třeba i Král Lear, který se hrál na Hradě s panem Třískou, tak tam taky agentura Šok, nebo vůbec pan režisér...

Moderátor (Naděžda Hávová): Ti pořadatelé.

Host (David Prachař): ... ti pořadatelé si prostě objednali u pana Hilského překlad přímo pro Jana Třísku...

Moderátor (Naděžda Hávová): Na to letní představení.

Host (David Prachař): .. na to letní představení.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když jste se o tom zmínil, vy jste na Pražském hradě alternoval v Králi Learovi šaška, vlastně dvě sezóny, ale když jsem četl rozhovory, tak vy jste se o Janu Třískovi zrovna obdivně nezmiňoval?

Host (David Prachař): No asi ne. Je to tak, že, ale o tom nechci mluvit z důvodu, že bych to teď nějak popíral nebo. Skutečně tam vznikala jistá napětí, která jsou pracovního rázu a vůbec nesouvisí s tím jak pan Tříska hraje divadlo nebo to, co prostě znamená pro plno lidí. Chápu, že vidět ho, zvlášť pro generaci třeba lidí, kteří ho znali jako mladého, fakt velmi talentovaného člověka, kterej vlastně určoval takovej určitej jako i estetickej náboj mladejch lidí, takovej českej James Dean, jo, nebo to mělo takový ty 60. léta. Tak chápu, že když sem přijede, tak je to událost se na toho člověka podívat, to jo, ale, já jsem to jenom hodnotil ze svýho hlediska, ze svejch zkušeností s ním, ale to nemá nic společnýho s tím, že bych o tom chtěl nějak mluvit.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak jsou pro vás důležité mezilidské vztahy? Proslýchá se, že v Národním divadle to taky není úplně ideální, nebo se to mění třeba teď?

Host (David Prachař): Myslím, že se to mění. Já si na tohle nestěžuju. Já s každým člověkem, samozřejmě ta komunikace, herectví je vlastně věc veřejná a věc mnoha lidí dohromady, takže komunikovat je třeba, ale myslím si, že Národní divadlo vůbec nepatří už, že by to bylo nějaký nekomunikativní prostředí ani náhodou, protože i herci se proměňují. Vlastně je taková docela svobodnější doba, nejsou směrná čísla, je možno, aby přišlo do divadla 5 lidí a to už je dost, to už je dost na to, aby to bylo takový jako trošku jiný, no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Určitě ale existuje mezi herci řevnivost, takže... A máte pocit, že třeba jsou herci nějak citlivější na tyhlety věci?

Host (David Prachař): Herci jsou citlivější na to, když něco se děje spíš veřejně nespravedlivého, jo. Že třeba herci většinou jsou citlivý na to, jak vlastně kdo hraje. Když někdo podle nich hraje mizerně nebo to za moc nestojí...

Moderátor (Vladimír Kroc): A není to strašně subjektivní?

Host (David Prachař): Je, je, je, je to subjektivní samozřejmě, ale že vlastně od toho se odvíjí určitej takovej ten způsob tý komunikace nebo to, ale je hrozně důležitý s lidma i během zkoušek vlastně navazovat nějakej užší lidskej kontakt. Bez toho to nejde jako. Se sice traduje, že když někdo hrál s někým, koho nesnášel, tak ho obsadili do rolí, kde tu nesnášenlivost mohli ty lidi hezky ukázat, ale já na to moc nevěřím. Já myslím, že to k práci nepatří, jo, že to nemusí být. Radši mám klidnější prostředí bez řvaní.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste naznačil, že herci jsou poměrně emotivní lidé. V souvislosti s Coriolanem se v poslední době kritiky o vás zmiňovaly jenom v superlativech. Jak reagujete na kritiku, která vám třeba není příliš nakloněna? Jste zklamaný?

Host (David Prachař): Někdo kdysi řekl, že kritiku nečte, protože ta špatná mu uškodí a ta dobrá mu moc nepomůže a pak někdo zase řekl, že kritika je dobrá, když vás chválej, protože člověk má větší pocit sebevědomí. Ale všechny kritiky nevyšly kladný, jako na Coriolána zrovna třeba, jo. Že třeba samozřejmě je to věc vkusu, je to věc názoru, je to věc rozpoložení a někdo má o té hře prostě jinou představu, takže samozřejmě potom, když ji vidí, tak s ní může nějakým způsobem jako nesouhlasit nebo co. Ale v běžných periodikách, tedy v novinách, není příliš prostoru pro nějakou hlubší kritiku, jedná se spíš o upozornění, že něco vzniklo, někde něco je, takže třeba odbornější kritiky vznikají v časopise Svět a divadlo nebo v Divadelních novinách.

Moderátor (Naděžda Hávová): A tam vás berou?

Host (David Prachař): Já nevím, ne, tam jak kdo, že jo. To když člověk samozřejmě se nemusí líbit širokýmu okruhu kritiků nebo se může líbit někomu a zrovna máte to štěstí a tomu, komu se líbíte, zrovna napíše, že to je dobrý, tak to je dobře, no a když je to jinak, tak se člověk z toho nemá zbláznit nebo nemá si to vyčítat. No, to už se nedá s tím nic dělat.

Moderátor (Vladimír Kroc): O Cyranovi jste řekl, že jestli vás na té hře něco opravdu vzrušuje, tak je to Vrchlického překlad, který prý předčí v mnoha pasážích i originál. Máte možnost třeba to posoudit sám?

Host (David Prachař): Mě to říkal pan Dvořák, tomu věřím. To je otec našeho pane ředitele Dvořáka, kterej mimochodem v televizi uváděl takové ty pořady o Karlově mostě, velmi uznávaný kunsthistorik, který velmi dobře umí francouzsky, měl pana profesora francouzštiny a porovnával sám i ten jeho pan profesor na tý střední škole, porovnávali určité pasáže ve francouzštině a češtině a skutečně se shodli na tom, že čeština jako řeč, která má velkou schopnost pro zdrobněliny nebo pro obrazivost, proto taky česká básnická generace prostě 20. století, to je, myslím, že máme tolik básníků, že to kdybychom vyváželi do Evropy, tak Evropská unie prostě by zírala, jo. Takže to je zboží na vývoz, česká básnivost a myslím, že Vrchlický, jeden z předních a zvlášť v tomhle tom překladu, který je skutečně. To člověk docení až třeba během 50 repríz, co to je za krásu, jo, že vlastně ta čeština má nějakou kultivovanou sílu a zaplať Pán Bůh v dnešní době.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když jsme u češtiny, Vy jste půl druhého roku v České televizi uváděl právě pořad s názvem To je ta čeština. Nestýská se vám po tom?

Host (David Prachař): No, tak nestýská. Byla to příjemná zkušenost, byli tam lidi, kteří jako, nebyla to soutěž o penězích, což mi bylo příjemné, že se tam nevyhrávaly miliony ani statisíce, šlo o vědomostní soutěž a smekal jsem před mnoha lidmi, který, prostě vám odcitují kousek z knihy a oni řeknou autora, kdo to naspal, no tak to jsem skutečně. Já sám jsem si některé ty otázky vždycky kladl, co bych asi tak odpověděl, no tak nevím, kam bych se dostal, do jakého kola. Ale to mě na tom hrozně bavilo, že existuje plno lidí, kteří se zajímají o literaturu a ještě psali hezký dopisy a to jsem byl rád.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ještě mi povězte, který typ divadelní dramatiky je vám bližší, komedie nebo drama? V Brechtově Dobrém člověku ze Sechuanu hrajete prodavače vody Wanga, typicky Brechtovského komentátora. Co tahle komediální uvolněnost?

Host (David Prachař): Tak komediální uvolněnost, tu mám rád, to jsme vlastně, když jsme dělali v létě v boudě, před divadlem, před Stavovským divadlem, tak jsme hráli takovou, takovou jednu hru, která se jmenovala Faust a ta byla taková jako uvolněná komedie vlastně svým způsobem, tak to mě bavilo. Když člověk může nějak komunikovat s těma lidma přímo, který vidí. Jinak jestli dramatika nebo...V každý, i v dramatický, i v Hamletovi je velmi mnoho humoru, takže to je jak v životě, že vlastně i ty tragický věci jsou z určitého pohledu komický. Tak mě baví spíš hry, kde je možný střídat obě ty varianty, oba ty póly. Nebýt jenom bavičem, ale vlastně i trošku, protože to není jenom ta estráda, ta zábava, že to je něco hlubšího.

Moderátor (Naděžda Hávová): Coriolanus, tak ten měl premiéru 29. ledna, to znamená, že hned tak asi nic nového nechystáte.

Host (David Prachař): V dubnu budu zkoušet ve Furiantech Habršperka, to bude režírovat Zdeněk Pitinský, no a tak člověk by se měl trošku šetřit a nemusí... To je právě problém, že ale tady nejde jenom o fyzickou jako věc, jde i vlastně o psychickou, že vlastně když člověk zkouší nějakou roli, která je velká, která je mnoho jako mluvná, tak přeci jenom se trošku jako člověk nevyčerpá psychicky, ale trošku se vyprázdní, protože vlastně s další rolí by se zase jenom opakoval. Takže je třeba chvilku vždycky počkat.

Moderátor (Naděžda Hávová): Hned nadvakrát jste udělal za předchozím životem tlustou čáru. Nejprve před čtyřmi lety, tehdy shořel váš rekonstruovaný dům, potom jste odešel od manželky a vašich dvou dětí ke kolegyni Lindě Rybové. Jaké to je po čtyřicítce znovu začínat?

Host (David Prachař): No tak to je téma, teda. Myslím si, že to je těžká věc, jako nechci se toho dotýkat nějak hlouběji, ale není to nic jednoduchého a myslím si, že na to neexistují žádný návody nebo nějaký, myslím nějaká literatura. To je tak osobní věc, že je úplně zbytečný o ní mluvit.

Moderátor (Vladimír Kroc): Přišlo to jako, jak bych to řekl, třeba přírodní jev nějaký?

Host (David Prachař): Jo, podobá se to přírodnímu jevu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Slyšel jsem, že jste prý po boku Lindy omládl. Vy jste na začátku, když jsme začínali si povídat, tak jste už mluvil o tom zdraví. Určitě nejsme první, kdo vám říká, že na 45 rozhodně nevypadáte. Jak se udržujete v té kondici? A je to pravda, že jste i omládl?

Host (David Prachař): Já myslím, že ne, že jsem zas tak neomládl, že člověk trouchniví prostě úplně tím věkem strašně a nedá se s tím nic dělat. Ale fakt je ten, že když má člověk malý dítě, tak přeci jenom už jenom to ranní vstávání a takový určitý věci, který musí konat, tak ho musejí udržovat neustále v postřehu a nesmí si dovolit mít moc kil navíc, protože ty pak překážej. Tak možná, že. Jsem se ptal jednou Ireny Grajfový, jak to dělá ten pan Laufr, že je furt takovej mladej a jak cvičí a ona se tak zasmála a říkala, že cvičí s doutníkem v posteli, jo, že vlastně je to povaleč, kterej cvičí s doutníkem ... Tak ne, že by člověk se neměl udržovat v nějaký fyzický kondici, ale myslím, že těma představeníma nebo tím, co člověk dělá, toho pohybu je až, až.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak my přejeme hodně úspěchů do další práce, přejeme, abyste se cítil zdravý ještě hodně, hodně dlouho dopředu, abyste netrouchnivěl. To byl herec David Prachař v pořadu Dva na jednoho. My děkujeme za rozhovor.

Host (David Prachař): Děkuju.

Moderátor (Naděžda Hávová): Mějte se hezky nashledanou.

Host (David Prachař): Nashledanou.

Moderátor (Vladimír Kroc): Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu přejí Naděžda Hávová a Vladimír Kroc.

Moderátor (Naděžda Hávová): Mějte se hezky.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.