Daniel Konček do svých maleb promítá osobní pocity. Chci, aby i ostatní viděli, co se ve mě odehrává, říká

„Kreslit jsem už ve školce. Pamatuji si, že mi maminka kupovala skicáře a že mi vydržely maximálně dva dny. Hromadily se nám doma papíry s mými kresbami. Během dospívání jsem cítil, že nepatřím ani do romské komunity, ani mezi majoritu, mám to napůl. Spíš jsem měl pocit, že se od zbytku rodiny liším, že jsem byl citlivější a zajímaly mne věci, které zajímaly nikoho jiného. Jak z jiné planety.”

Student malby Daniel Konček vypráví o své vášním pro kresbu a o dospívání, které nebylo vždy jednoduché. Na základní škole se setkával s projevy šikany, s nimiž se dokázal postupně vyrovnat i díky umění. To pro něj představovalo útočiště a způsob sebevyjádření.

„Na základní škole jsem byl šikanovaný za to, že jsem Rom a že vypadám jinak. Umění mi tehdy pomohlo dostat se z velmi těžkých stavů. Vlastně díky tomu tvořím. Přijde mi důležité tyto pocity zaznamenávat, aby viděl i někdo jiný, co se ve mne odehrává.

Zatím sice ještě hledá svůj vlastní umělecký směr, ale ve své tvorbě už nyní často odráží silný vztah k přírodě a ekologii.

„Je to napůl figurativní a napůl abstraktní. V mé tvorbě se dost často vyskytuje příroda, protože sám sebe trochu považuji za eko-aktivistu. Příroda je pro mě důležitá a vidím, že je důležitá i pro ostatní lidi. Vychází to i z mých romských kořenů - pro nás je příroda velmi důležitá, i když na to trochu zapomínáme.”

Uvědomuje si, že pro řadu umělců není snadné uživit se pouze vlastním tvorbou.

„Pro mne je důležitá vášeň a vnitřní naplnění, peníze pro mě nemají takovou hodnotu, nejsem materiálně zaměřený. Peníze bolí a budou. Považuji se za pracovitého člověka a myslím si, že jsem schopný se zabezpečit i jinak než uměním. Ale bych bych to rád dělal na full time.”

V současnosti studuje třetím rokem Malbu 2 s konceptuálním a intermediálním přesahem na univerzitě v Ostravě. Cítí se zde mnohem svobodněji než na Slovensku, kde se podle jeho zkušeností Romové potýkají s většími předsudky než v Česku:

„Už první rok na škole jsem si uvědomil, že se cítím bezpečněji a že budím méně pozornosti. Na Slovensku můžeš vypadat krásně, být čistý, celý z diamantů, inteligentní, ale i tak na tebe ostatní nahlížejí s očekáváním, kdy uděláš nějakou chybu, jestli něco ukradneš, neustále tě podceňují.”