Dají se zpívat básně nedávno zemřelého Ivana Martina Jirouse?
Ivan Martin Jirous jako textař? I když bulvární deníky od sebe opisují, že Magor psal texty Plastikům, pravda je taková, že žádný text pro ně nenapsal. Magor psal básně, které si někteří později půjčili a zhudebnili. Nebylo jich mnoho. Těch několik si připomeneme v dnešním hudebním okénku.
„Odešel nám již navždy“ hrála dechová kapela ze Staré říše minulou sobotu v Kostelním Vydří před tisícovkou pozůstalých, kteří se přišli rozloučit s legendárním Ivanem Martinem Jirousem. I když odešel z fyzického světa, neodešel z našich myslí a bude s námi žít mimo jiné také prostřednictvím svých básní. Dnes bych rád připomněl ty, které se zpívají. I když jsou to básně velice osobní a ke zhudebnění takřka nepoužitelné, přece jen se pár hudebníků o to pokusilo. Jedním z prvních byl Tomáš Šenkyřík ze skupiny Cymbelín, když v roce 2001 zařadil na CD Kolem osy báseň Panně Marii s děťátkem.
V roce 2005 pak skupina Noi prezentuje na svém CD Magorovu adventní báseň Rorate Coeli desuper - Rosu dejte nebesa shůry. Tady Jirous cituje latinský text z katolické liturgie tak, jak si jí připomínal ve Valdicích, kde se mimo jiné i latině naučil. Báseň stejně jako předešlá pochází ze sbírky Magorovy labutí písně.
A do třetice všeho dobrého tu máme Domácí kapelu. Ta v osobě Jana Brabce je asi Magorovi nejblíž. Jan Brabec byl jak známo bubeníkem legendárních Plastiků, od kterých jsme úryvek z Magorova šému slyšeli minule. Jan Brabec si vybral z labutích písní báseň Bílé pivoňky. A tak se ocitáme znovu v Kartouzích na vězeňském dvoře a můžeme konstatovat, že nejbytostněji se zpívá s Magorem právě tady, do jiných světů se s ním zatím žádný z žijících muzikantů neodvážil.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.