Co mají společného Japonci a světlušky? Překvapivé množství energie

Čtěte takéMotýli mizí z české krajiny, podle vědců za to může intenzivní zemědělství

Živé světlušky, které jednou ročně vystavuje miniaturní botanická zahrada ve čtvrti Šibuja, jsou opravdovými poklady. Těhle broučků totiž ve volné přírodě stále ubývá, protože jsou náchylní na sebedrobnější změny životního prostředí a k růstu potřebují absolutně čistou vodu.

Gendži a Heike

„Světlušky vystavujeme proto, že se snažíme lidi motivovat k ochraně přírody. Když nebudeme svědomitě třídit odpad a nezastavíme znečišťování vody, tak o krásu těhle broučků přijdeme,“ vysvětluje mi vedoucí zahrady paní Mijauči.

Vedoucí botanické zahrady Fureai Mijauči Čikako|foto: Marie Machytková,Český rozhlas

V Japonsku zatím podle ní žije asi třicet druhů světlušek. Nejpočetnější je druh Gendži a druh Heike. „Jmenují se podle dvou nejslavnějších klasických literárních děl, která pojednávají o dobách, kdy byly světlušek ještě plné lesy,“ dodává.

Pomíjivá krása

Světélkující broučci měli v japonské kultuře odjakživa zvláštní postavení. Za starých časů si je lidé nosili od řek domů k vlastním zahradním jezírkům a za horkých letních večerů obdivovali jejich tajemné zelenkavé světlo.

Japonci mají ale světlušky rádi i proto, že symbolizují také pomíjivost krásy a života, jak mi říká i jeden ze zahraničních návštěvníků zahrady Josh: „Je to trochu jako pozorování opadávajících sakur na jaře. Světlušky žijí velice krátce a připomínají tak vlastně lidem vlastní smrtelnost.“

Tokio se těší z rozkvetlých sakur. Patří k tomu piknik pod rozkvetlými stromy a uvolněná atmosféra

• Upravit
• Smazat

Jaro patří v Japonsku mezi nejoblíbenější roční období. Po celé zemi totiž rozkvetou sakury a parky, aleje a kopce se zahalí do růžového hávu. Jemné kvítky jsou ale k vidění jen pár dní, než je zase z třešňových větví odnese vítr. Japonci proto neváhají, a při první příležitosti výrážejí na hanami neboli pozorování květů. A když se jich v jednom z největších tokijských parků sejdou tisíce, je z toho rázem událost měsíce. Vyrazila mezi ně i reportérka Marie Machytková.

Japonci ale u světlušek nehledají jen onu melancholii, kterou mají tak rádi. Někteří do zahrady přišli proto, že se jim zelenkavá poletující světélka zdají jednoduše hezká. Třeba jako mladá studentka Mizuha. „Hmyz absolutně nesnáším, ale světlušky mám moc ráda. Vypadají jako malilinkaté hvězdičky,“ rozplývá se.

Proč světlušky září?

Zelenkavé světlo ale vždy fascinovalo i vědce, kteří podle paní Mijauči opakovaně měnili teorie, proč vlastně světlušky tak září.

„Jedna z nejpodporovanějších verzí je, že si tak povídají, hlavně při námluvách. Zadečky přitom svítí samečkům i samičkám. Kdyby si totiž samičky svojí brouččí lampičku nerozsvítily, tak je nápadníci nenajdou a nebudou se moci pářit,“ vysvětluje vedoucí botanické zahrady.

Studené světlo

Rozsvícený zadeček blikající ve stejné frekvenci jako zadeček kolem poletujícího nápadníka, to je signál, že si spolu světluščí dvojice padla do noty a že je čas na páření. Zelenkavé světlo přitom vzniká v těle broučků díky zvláštnímu enzymu.

V Japonsku žije asi třicet druhů světlušek. Jeden ze dvou nejpočetnějších je druh Gendži|foto: Marie Machytková,Český rozhlas

„Je to vlastně chemická reakce florescentní látky a malého elektrického výboje. Zajímavé při tom je, že jde o světlo studené, takže tihle broučci mohou svítit jak potřebují, aniž by je tělo nebo zadečky pálily,“ popisuje paní Mijauči.

Podobnost čistě náhodná?

Když se i já po čekání v dlouhé frontě dostanu do potemnělého koutku botanické zahrady, kde už jsou v plném proudu světluščí námluvy, napadne mě další důvod, proč si tihle broučci vysloužili u Japonců takovou oblibu.

V jejich malých tělíčkách se totiž skrývá až překvapivé množství energie. A některé světlušky blikají tak usilovně, že se v nich snad i pracovití a neustále vytížení Japonci občas poznávají.