Co dělat s výjimečně nadanými dětmi?
Co dělat s výjimečně nadanými dětmi, kteří hravě zvládají běžné učivo, a tak se ve škole nudí? Na tuto otázku odpovídáme ve Vašem tématu a odpověď tentokrát není lehká, zvláště v České republice, kde žádná síť škol pro malé Einsteiny prakticky neexistuje. Podstatně dál jsou v tomto ohledu u našich sousedů na Slovensku. Tam první školu pro výjimečně nadané děti otevřeli už v roce 1993 a dnes jich mají v celé zemi šestadvacet. Jak taková škola vlastně vypadá a co v ní děti provádějí, to zjišťoval bratislavský zpravodaj Českého rozhlasu Lubomír Smatana.
Lubomír SMATANA, redaktor:
Obyčejná betonová krychle v bratislavské čtvrti Krasňany nedává vůbec tušit, že se tu scházejí nejnadanější děti z celého města. Však se ani od svých vrstevníků na první pohled ničím neliší. Teprve, když se pustím do debaty se sedmáky, překvapí mě jejich sebevědomí, argumentace a ohebný jazyk.
školák:
Nejprve jsem chodil do školky, ve které mi totálně zdeformovali sociální cítění, potom jsem chodil první dva ročníky prvního stupně na normální školu. Tam to už úplně dorazili. Tam jsem se hrozně nudil. Nakonec, myslím, že to byla moje učitelka výtvarné jako kroužku, která navrhla, abych šel na tu školu.
školačka:
To moji rodiče vlastně vzali ještě moji starší sestru z obyčejné školy, neboť už ji to nudilo a prostě všechno už to ovládala a oni to i tak stále opakovali a neměla tam vlastně, co dělat, tak ji vzali k psycholožce. Tak udělala zkoušky a chodí sem. A tak mě tedy zkusili též a také jsem tady prostě.
Lubomír SMATANA, redaktor:
Podmínkou pro přijetí jsou psychologické testy, které připravuje ředitelka školy Jolana Laznibátová. Ta celý projekt vymyslela. Není totiž učitelka, ale psycholožka.
Jolana LAZNIBÁTOVÁ, ředitelka školy:
Kdyby takovéto dítě bylo v normální škole a nikdo mu nedával množství podnětů, a o tom to je, že oni i potřebují takový velký přísun informací, že je charakterizují jako houbu, že nasávají, nasávají do sebe.
Lubomír SMATANA, redaktor:
Učitelé se snaží od prvních okamžiků odstranit stres, proto si třeba všichni tykají, říká učitelka dějepisu Mirka Siekolová.
Mirka SIEKOLOVÁ, učitelka dějepisu:
Rodiče přivítali, že si tykáme se žáky, protože ten odstup, který je mezi normálním učitelem a normálním žákem, tady není. Autorita u nás se neuplatňuje, spíš je to na tom přátelském principu.
Lubomír SMATANA, redaktor:
Úspěšnost výjimečně nadaných dětí se těžko měří nějakými čísly. Proto je nejlepší srovnání s ostatními školami. "Z toho vycházíme velmi dobře," říká Jolana Laznibátová.
Jolana LAZNIBÁTOVÁ, ředitelka školy:
Například v rámci Teams, to je mezinárodní porovnání v matematice a přírodních vědách, bylo vybráno ze Slovenska dvě stě škol a to už s tak dobrou tradicí, a tam jsme dopadli na prvním místě.
Lubomír SMATANA, redaktor:
Ke většině žáků přistupují učitelé individuálně. Při hodině angličtiny jich nesedí ve třídě ani deset. Děti pobíhají sem a tam, překřikují se, v podstatě není poznat, že by se tu dělo něco světoborného, a to je záměr, říká Jolana Laznibátová.
Jolana LAZNIBÁTOVÁ, ředitelka školy:
A oni se naučí tak argumentovat, že když jsou v nejvyšších ročnících, tak teda už je co se obracet, aby ten učitel zvládl tu argumentaci, neboť samozřejmě, když máme dočinění s nadanými dětmi, ti učitelé nepřekračují úroveň jejich kapacity, takže je to takový specifický stav.
Lubomír SMATANA, redaktor:
Škola pro mimořádně nadané děti je státní, má první stupeň plus osmileté gymnázium. Školné rodiče neplatí a učitelé mají stejné platy jako jinde. Za zmínku také stojí, že tu vědecký tým z univerzity testuje inteligenci dětí.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON I.T., s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.
