Člověk se toho nesmí bát. Musí věřit, že osloví spřízněné duše, popisuje práci v rádiu šéfredaktorka Vltavy

Jaká je podle vás definice rádia?

Jaroslava: Rádio musí být hlavně dobrým společníkem. Vaše oblíbená stanice musí fungovat tak, že si ji zapnete a cítíte se v její společnosti příjemně. Najednou se možná necítíte sami. Je to prostor pro vaši fantazii. Otevřou se vám nějaké obzory, o kterých jste ještě netušili. Alespoň třeba pro Vltavu tohle hodně platí.

Čtěte také

Vltava slaví 50 let. Podívejte se na nedělní narozeninový koncert

Milan: Vltavu jsem poslouchal už dřív. V její společnosti jsem se cítil dobře. Nikdo mi tam neřval do ucha, nikdo mě neatakoval. Byla tam kvalitní hudba a pěkné slovo. A to se mi na tom líbilo, že je to takový kulturní společník.

A teď se, myslím, stalo i to, že se Vltava omlazuje. Každý pořad si nachází své posluchače a trošku bych řekl, že se ten vějíř rozevírá více do stran. Pořád mě překvapuje – a to je vlastně i důvod, proč pořad Sedmé nebe, dělám –, jak hezky na to lidi reagují a třeba na koncertech Tata Bojs za mnou přijdou a říkají, že to poslouchají. Když mluvím do mikrofonu, je to nějaký imaginární éter, takže každá zpětná reakce je pro mě hrozně důležitá.

Říká se, že každý rozumí fotbalu, protože ho někdy hrál. Každý rozumí školství, protože chodil do školy. A taky, že každý rozumí kultuře. Ale kultura je základem společnosti. Jak vidíte a vnímáte odpovědnost, kterou máte?

Milan: Já si tu zodpovědnost nějak extra neuvědomuji. V životě jsem měl vždycky to štěstí, že jsem se mohl svobodně pohybovat a nikdy jsem se nestal součástí nějaké mašinérie.

Vltavu jsem poslouchal vždycky. Kvůli dobré hudbě a pěknému slovu, přiznává moderátor vltavského pořadu Sedmé nebe Milan Cais|foto:Anna Duchková, Český rozhlas

Rádio i koncerty beru jako hezkou příležitost podělit se o svůj vkus s ostatními lidmi. A s Tata Bojs je to stejné jako s Vltavou. My taky nejsme většinová kapela, mainstream. Někteří říkají, že jsme příliš komerční, a někteří zase, že jsme příliš alternativní.

Jaroslava: Je to otázka, kterou řeším i v čele Vltavy. Některé změny, které na stanici proběhly, můžou části posluchačů připadat jako úlitba mainstreamu, ale zase na druhé straně pak jsou tady lidé, pro které je to stále moc alternativní. Člověk se prostě nikdy nezavděčí všem. Musí trochu dát na svůj vlastní úsudek a nesmí se toho bát. Musí věřit, že osloví třeba spřízněné lidi, kteří to budou mít podobně.

Kde se stanice Vltava inspiruje? Kde hledá koření?

Milan: Mně přijde úplně skvělé to, co se v rámci té naší hodinky začíná rodit – možnost živého vstupu, živého hraní. V rámci rozhlasového studia, které je trošku studenější, se vlastně odehraje něco, co je hodně energetické, veselé a živé, teď a tady. A nikdo to už nevezme zpátky.

Jaroslava: Říkali jsme si, že vyzkoušíme možnosti našeho nového multimediálního studia, ve kterém máme kamery a podsvícenou led stěnu, takže můžeme měnit trochu i atmosféru. A říkali jsme si, že to využijeme k tomu, že dáme prostor té hodiny k tomu, aby se tam živě hrálo a mluvilo se o hudbě.

Pojďme k mluvenému slovu. Lidé mají rádi dobře odvyprávěné příběhy, dobře načtené, dobře odehrané. Jaké příběhy máte rádi vy?

Jaroslava: Já mám ráda příběhy, které mají děj, které mají atmosféru, nebo jsou možná v něčem kontroverzní. Musím říct, že jsem fanynka naší vlastní jedné řady – Četby s hvězdičkou. Čteme v ní knihy, které jsou trošku odvážnější, ať už tím jazykem nebo tématem, jsou třeba trochu kontroverznější. Z podstaty se vysílají až po 22. hodině.

Nové multimediální studio Českého rozhlasu Vltava|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Milan: Jsou to takové intelektuální sprosťárny.

Jaroslava: Přesně tak. Třeba jsme teďka četli Lolitu od Nabokova. To je podle mě úplně etalon intelektuální sprosťárny. Fantastická kniha. Skvělý text, jazykově je to úplně vynikající, ale pravda, více se to hodí až po té 22. hodině.

Milan: Já se přiznám, že nestíhám všechny podcasty. Když přicházím do studia, tak tam zrovna nějaká četba na pokračování je. A když přijdu dřív, s chutí se zaposlouchám do profesionálního hlasu různých herců, kteří tam příběhy namlouvají. A tohle jsem měl na Vltavě rád i tenkrát, když jsem ji ještě poslouchal v autě. Mluvené slovo je vlastně moc hezký kontrast k tomu neustálému hudebnímu smogu, který je úplně všude.

Jak těžké je mluvit v rádiu o výtvarném umění, o něčem, co posluchači nevidí? A jak funguje kurátorský výběr moderátorů? Poslechněte si celý rozhovor.

Pokud se nedostanete v neděli od 16 hodin osobně na pražský Střelecký ostrov, nalaďte si Vltavu, která koncert odvysílá živě. Sledovat ho ale můžete také jako videopřenos na webu a sociálních sítích, a to i u nás na Radiožurnálu.