Chtěla pracovat na vzduchu, a tak se usadila v poušti

Představte si pustinu o rozloze dvou okresů Kolín. Silnice prakticky žádné, kolem samé skály a poušť. Krásné výhledy, ale také slunce pálící ve dne nepřetržitě většinu roku. Neutuchající vítr s prakticky nulovou vlhkostí vás za pár hodin vysuší jako tresku. Takový je Národní park Canyonlands – země kaňonů.

A právě tohle nehostinné místo si vybrala za svůj domov Karen Henker, mladá žena původem z Kalifornie. „V Národním parku Canyonlands pracuju už skoro pět let. U Správy parků jsem sedmým rokem. Teď jako uniformovaná strážkyně, dříve ovšem dlouho jako dobrovolnice, což je obvyklý způsob, jak získat zkušenosti,“ říká.

Klábosíme u stanice pro návštěvníky, kde Karen pracuje a také přespává. Televizi tady nemají. Počítač a telefon sice ano, jenže do nejbližšího městečka Moabu, tedy do obchodu, restaurace, kina nebo jiné vymoženosti civilizace, je to přes 50 kilometrů.

Vrtá mi hlavou, co ji na takovém místě přitahuje. Vím totiž, že před lety měla slušně placenou práci v civilizaci. „Strážkyní v parku jsem se nestala hned po vysoké škole. Pár let jsem pracovala v oblasti vývoje počítačových programů. Pak jsem si však uvědomila, že to není pro mě,“ vysvětluje Karen.

„Potřebovala jsem být někde, kde se dají otevřít okna, nebo nejlíp tam, kde žádná okna nejsou. Začala jsem jako dobrovolnice v jednom národním parku v Kalifornii, zamilovala se do té práce a už u ní zůstala,“ dodává.

Dobře. Potřebu pobytu na čerstvém vzduchu chápu. Ovšem nemusím kvůli tomu přece hned odjet do skal a pouště, kde navíc vzduch, jak zmíněno, moc neobčerstvuje. Pro Karen prý má však právě tohle místo neopakovatelný půvab: „Je to dost dramatická, skalnatá krajina, ale nejsou tady jen skály. V parku najdete také hodně vegetace a zvířata, která se naučila přežít i v tak drsném prostředí.“

Nečekejte však, že by Karen při dlouhých pochůzkách parkem, poslouchala poetické cvrlikání ptáčků. „Je tady hodně plazů a hmyzu – jako v každé poušti. Máme tady chřestýše i jiné hady. Většinou však nejsou nebezpeční. Přes den, když jsou v parku návštěvníci, jsou zalezlí. Když nestrkáte prsty a nohy do temných děr, měli byste být v bezpečí,“ uklidňuje.

Ujišťuji strážkyni, že já tedy do žádných děr určitě nic strkat nebudu. Ani by mě to nenapadlo. Pořád ovšem nechápu, kde se v Karen vztah k jednomu z nejnehostinnějších míst v Americe vzal.

„Měla jsem štěstí. Rodiče mě už jako malou brali často do parků – státních, národních nebo jen tak někam tábořit. To bylo v Kalifornii. Dostala jsem se k ‚malým strážcům parků‘, ale pak jsem na to asi na 20 let zapomněla. Zůstalo to však asi někde ve mně,“ myslí si Karen Henker. Její odpověď dává smysl. Ne že by zcela ukojila mou zvědavost, ale nechci ji už trápit osobními otázkami.

Vydávám se tedy dál na prohlídku parku. Kdo ví, třeba pochopím víc, až se budu sám plahočit hodiny vyprahlou krajinou a společnost mi budou dělat jen skály a vítr. Na hady a štíry skryté ve skulinách myslet raději nebudu.