Chica Checa je film o každodennosti. Jinakost není nutně queer, říká režisér Šimon Holý

Je to film, který před námi otevírá svět queer komunity. Svět, o kterém se u nás filmy netočí. Ale ani vy jste nikdy nechtěl točit queer filmy. Proč jste to překročil? Proč jste ho natočil?

Původně ne, ale já jsem si řekl, že když to nikdo nedělá, tak to musím tedy udělat já. Ale zároveň, já bych posluchače Radiožurnálu naladil na to, že až přijdou do toho kina po tom 20. srpnu, tak aby neočekávali, že to je queer příběh, protože on je to hlavně příběh o matce a synovi. Je to příběh o jinakosti, která nutně není právě queer, ale o tom, že i když třeba v padesáti chci žít sama bez muže, kterého mi vesnice vnucuje, tak i to je jinakost. I ta je někdy pro nějakou vesnici nebo společnost problém.

Čtěte také

Drag je víc než herectví, říká Jan Cina. Kvůli filmu Chica Checa se proměnil v Helenu Vondráčkovou

On je to film, který v sobotu sklidil ovace vestoje při premiéře ve Velkém sále. Jsou pořád ještě ve vás ty emoce z reakce publika?

Já si tu první projekci ve Velkém sále už moc nepamatuji, protože emocí bylo hodně. Ale pořád jsem si říkal, to je náhoda, co se tam stalo. Vím, že je to docela vzácné i na poměry karlovarského festivalu, a musím si počkat na druhou – a to byla projekce v Puppu, která se opakovala úplně stejně, že lidé tleskali během toho filmu a smáli se, hodně taky plakali a zůstali s námi, prakticky celý sál, i na otázky a naše odpovědi.

Takže o vás věděli, že tam jste.

Věděli. A v tu chvíli jsem si říkal, aha, tak ten film opravdu funguje. A to byl ten moment, kdy jsem se dojal a rozbrečel. Tam už jsem byl přítomný a přišlo mi, že to teda není náhoda a že film evidentně komunikuje s diváky to, co jsme chtěli, a to je nějaká každodennost a jak fungovat v této zemi, ve které teď jsme.

Tušil jste a doufal, že budou některé scény pro lidi až takto silné, že se budou smát v kině – což taky není úplně obvyklá věc?

Já jsem celou dobu doufal. Mně ten scénář přišel dost zábavný, ale zároveň mi přišlo, že tam je potenciál pro to dojmutí. Když jsme dělali různé projekce, kde jsme zkoušeli, jak to funguje na diváky, tak se nám tam občas lidé dojímali, někteří přímo brečeli dojetím, ale říkali, že to jsou takové ty hezké slzy, slzy štěstí. A to jsem si říkal, že to je hezké, kdyby se to tak dělo. Ono se to zatím děje a já doufám, že i dít bude.

Čtěte také

„Dialogy vznikaly na place.“ Režisér Holý představuje film A pak přišla láska…

A má to tak režisér, že má vytipovaná místa, kde se ten divák bude smát, a oni se pak smějí, potvory, někde úplně jinde?

To vyšlo tak padesát na padesát: u některých scén, kde jsem si říkal, že se budou lidi hodně smát, tak se směji jenom já. Zase naopak někde, kde mě to překvapilo. Je tam taková jedna malá větička, že teď půjdeme všichni na večeři, a záhadně ta je vždycky hit, kdy se lidi smějí hodně. A ta nás nikoho nikdy nenapadla, že je vtipná.

Pardon, co že to je za větu?

Tam je jeden moment, kdy jedna ze zdravotních sestřiček, kterou hraje moje máma, říká, že teď jdeme na večeři. Z nějakého důvodu to hrozně zafunguje na diváky, což je dobře samozřejmě. Ale vlastně jsme to nečekali.

Naopak jednu scénu jsme tam nechali, s Jitkou Schneiderovou, kde se lidé hodně smějí, a my ji tam nechali, i když víme, že do toho filmu skoro nepasuje. Ona vznikla na place a byla tak vtipná, že jsme ji tam nechali. A ukazuje se, že jsme udělali dobře, protože lidé se opravdu hodně smějí, když Jitka Schneiderová nutí svoji dceru sníst všechno, co najde.

Co vám řekla mamka na film?

Moje máma pokaždé, když vidí moje filmy, tak má hodně poznámek a hodně věcí, co k tomu chce říct a co ji napadá. A bylo zajímavé, že u tohoto filmu jsem byl dost nervózní jí to pouštět. Ona po projekci u nás doma mlčela a pak jenom řekla: no, to je život, no.

A co si z toho má ten člověk vzít?

Já jsem přesně udělal stejnou reakci, co teď vy, že jsem také reagoval tichem a nevěděl jsem, co s tím. A tím jsem to radši tu debatu uzavřel, protože jsem si říkal, že některé věci možná potřebují čas. Až teď ve Varech zpětně jsme se o tom bavili a zjistil jsem, že máma to docenila, ale že jí přišlo zvláštní sledovat ten film, jehož byla tentokrát ještě větší součástí než třeba v případě předchozího.

Jak si o roli řekla Pavla Tomicová? Poslechněte si celý rozhovor.