Chci slyšet Mozarta a řídit Ferrari. České michelinské podniky ale nabízejí Salieriho a vytuněnou Hondu, říká Maurer

1. říjen 2017
Pražská restaurace Alcron dostala michelinské hvězdičky, kuchaři Roman Paulus (vlevo) a Enrico Neie

Nedávno jsem si zadal osobní úkol, že během jednoho týdne navštívím tři nejlepší restaurace v naší zemi, abych si udělal obrázek. Zajímalo mě, co dokážou předvést podniky, jež byly ohodnoceny nejprestižnějším, nejslavnějším a také nejstarším kulinárním průvodcem na světě - tedy jednou hvězdičkou od francouzského Michelina.

Tento průvodce, jehož parafrázi si možná někdo vybaví ze slavného filmu Křidýlko nebo stehýnko s komikem Louisem de Funésem, existuje už více než sto let a odebrání či udělení hvězdičky znamená pro restauranty na celé planetě obrovskou slávu, nebo také velké zklamání.

Celkem tři české michelinské podniky jsem tedy navštívil. Záměrně jsem nikdy nebyl sám, abych třeba nepodlehl vlivu vlastních dojmů. Ať už nás u stolu sedělo pět nebo tři, vždy jsme si objednali každý něco jiného a vzájemně to prochutnávali a vždy jsme si, pokud to šlo, nechávali doporučit od obsluhujícího personálu. Abych si tuhle „gastronomickou odysseu” ještě více zkomplikoval, zařadil jsem do tohoto bleskového výzkumu ještě dalších pár našich podniků, které sice hvězdičku nemají, ale podle mého názoru by klidně mohli mít.

Za týden jsem utratil tolik, že by to mé švagrové stačilo na půl roku života. A tím hned začnu. Všechny tři pražské podniky jsou často dražší než mnohé ekvivalentní restaurace v Německu, Francii nebo Španělsku, které mají také hvězdičku od Michelina. Za druhé, když jdete do podobných podniků ve světě, sedí tam nejméně polovina domorodých hostů.

Nevím, jestli jsem měl smůlu, ale náš stůl byl většinou jediný český, jinak samý cizinec. Až na jednu výjimku, českou překladatelku do japonštiny. Že by to bylo i pro majetnější moc drahé?

A teď kvalita a prezentace pokrmů. Tady ovšem musím jen chválit. Suroviny byly skvělé, design na talíři ohromující a servis vzdělaný, milý, pohotový, jazykově vybavený a profesionální po všech stránkách.

A co chuť? Tedy něco, co je určitě jedním z hlavních důvodů proč lidé milující jídlo jsou ochotni pustit chlup, aby se mohli aspoň na chvíli vznést do gastronomického nebe. Tahle kategorie je velmi osobní. Ale já už jsem se rozhodl o tom psát a tak musím bez milosti přiznat, že ani jeden ze tří pražských michelinských podniků mi neposkytl takový chuťový zážitek, abych si druhý den ráno řekl: „Kvůli tomu stojí za to žít!” To se mi, bohužel, ani jednou nepoštěstilo.

Vím, že jsem si asi právě udělal pár nepřátel, ale taková je moje čistá pravda. Pokud zaplatím za několikachodové degustační menu spolu s vínem v průměru čtyři až pět tisíc korun na osobu, chci slyšel Mozarta a řídit Ferrari a nemohu se spokojit se Salierim ani vytuněnou Hondou.

Spustit audio
autor:Pavel Maurer
  • Jídlo a zdraví
  • Komentář