Chceme, aby propuštěný žil skvěle, ale tak to nefunguje, říká ředitelka Probační a mediační služby. Jak ta odsouzeným pomáhá?

Jak trest odnětí svobody vnímají samotní vězni? Vnímají to jako prostor k nápravě, jako trest, a chci se dostat k tomu, že právě ta pomoc, která by mohla přijít prostřednictvím PMS, tak jestli není prostě vhodnější v těch mnoha případech?

Myslím si, že může být. Trest by měl být individualizovaný, šitý na míru každému jedinci. Ne každý zloděj má stejnou životní historii. A pokud aplikujeme něco masově, těžko se individuální práce aplikuje.

V probačce je člověk v přirozeném prostředí, musí někde bydlet, něco jíst, hledat práci. A my jsme takoví průvodci, děláme probační plán, snažíme se člověka motivovat, propojovat ho s různými sítěmi pomoci, neziskovkami, azylovými ubytovnami, abychom ho ukotvili. A pořád ho motivujeme, aby na sobě pracoval. Musím nám skládat účty, jak funguje, jestli splácí dluhy, jestli pracuje. Testujeme třeba na návykové látky. Takže to rozhodně není žádný pionýrský tábor.

Čtěte také

Vězni cítí stud, oběti zase falešnou vinu, popisuje ředitelka vězeňského společenství, které pomáhá vidět za paragrafem člověka

Někteří odsouzení říkají, že to je horší než vězení, protože tam když se člověk snaží vyhnout nějaké odpovědnosti, tak může proplout tím, že to tam nějak přežije pár let v podstatě bez nějakého velkého tlaku. Akorát je v patologickém prostředí, jsou s ním stovky lidí, se kterými by nikdy nechtěl být. A jeho život nepřináší pozitivní podněty, naopak. A ne každý potřebuje být ve vězení, není společensky nebezpečný, může fungovat, chodit do práce, platit dluhy, daně, starat se o děti, můžeme ho podporovat v pozitivních návycích. Takže myslím, že probačka je správná instituce.

Pracujeme i s oběťmi, učíme lidi, kteří jsou odsouzeni, přijmout odpovědnost za svůj čin, pochopit dopady trestné činnosti. Často to dospěje až k setkání pachatele a oběti. Staráme se i o děti a mladistvé, náš záběr je obrovský, máme velké místo ve společnosti a mělo by se o nás víc vědět.

Jak velkým problémem je stigmatizace v Česku? Pohled okolí. Jestli i toto není nějaká ta výzva? Mám pocit, že všechny házíme do jednoho pytle?

Samozřejmě je skupina lidí – lidé s diagnózou psychiatrickou, psychopati, násilníci, kteří musí být zavřeni za mříží –, ale pak máme tu větší množinu, kde to taková nebezpečnost není a tam si myslím, že práce s nimi jiným způsobem venku může člověka vést k nějaké samostatnosti. Protože ve vězení nemůžete jít domů, nemůžete zaplatit nájem, nemůžete se bavit se svými dětmi.

Ale když se pak ten vězeň vrátí zpátky domů, tak i tento punc, že byl ve vězení, musí být likvidační v malém okolí – rodinném, ve větším – lokalita...

Je to přesně tak. Hlavně nemá většinou peníze, takže když má někde složit kauci a řekne, že je po výkonu trestu, že nemá peníze, tak logicky žádné bydlení mít nebude. Výpis z trestního rejstříku pořád požaduje velká část zaměstnavatelů, ale situace se lepší díky nedostatku pracovních sil na trhu práce. Takže teď už se zaměstnáváním v dělnických profesích a v těch méně placených není takový problém.

Problém je třeba, že jdou bydlet na nějakou hromadnou ubytovnu, kde se pije alkohol, fetuje, a chceme po nich, aby oni toto nedělali a aby žili skvěle, aby nám „vyletěl motýl“ z výkonu trestu a zapomněl na celý svůj předešlý život, kdy ho třeba doma bili a nenaučili ho jíst s příborem. A my po něm chceme, aby najednou byl slušný občan a všechno plnil na 150 %. Tak to prostě nejde.

Čtěte také

Co dělá vězně vězněm? Experiment ukázal stereotypy, podle kterých ostatní odsuzujeme, říká filmař

Někdy je lepší toho člověka učit ty sociální, rodinné a další kompetence v nějakém pro něj bezpečném prostředí, aby si je mohl rovnou testovat, být třeba v léčebné komunitě, protože užívá návykové látky a není až tak nebezpečný. A naopak pobytem ve vězení, když se dostane do té subkultury, to prostředí je nakažlivé tím negativním způsobem.

Takže musíme si myslím, že jsou různé cesty a je potřeba individuálně posuzovat každého člověka. Ještě musím dodat, že oběť se necítí bezpečně jenom proto, že někoho někam zavřou anonymně do nějaké věznice na druhý konec republiky. Ta oběť se cítí bezpečně, když ví, že ten člověk funguje.

Je ještě varianta u některých odsouzených – práce v komunitě, vrátit to zpět. Obce mohou vytvořit příležitost a člověk, i třeba ta oběť, když se to stane na menším městě, vesnici, může vidět, že se něco změnilo. Jaký by tohle mělo efekt v ideálním světě?

Další z našich činnosti je trest obecně prospěšných prací, kde vykonáváme taktéž dohled. Problém je, že není zákonná povinnost poskytovat ta místa. Takže přemlouváme města, obce, starosty, technické služby...

Čtěte také

Nebojím se dávat těm lidem šanci. Zkušenost, kterou mám, je výborná, říká provozovatel čerpací stanice

To znamená, dojde k odsouzení k obecně prospěšným pracím, ale najednou je složité práci najít.

Ano, my musíme přesvědčit poskytovatele, aby poskytli to místo. Stojí nás to velké úsilí, ale ten efekt se dostavuje. Protože často taková opatření mají lidé, kteří nemají dobré kompetence životní a třeba neumí pracovat. Takže když je zavřete, neumí pracovat a nebudou umět pracovat.

Když s nimi projdete ty obecně prospěšné práce, přinutíte je k nějaké rutinní činnosti, naučíte je tu kompetenci vstávat, chodit do práce a fungovat. A často jsou to lidé na hraně sociální nouze nebo ti vyčlenění, na které se nikdo nechce dívat, ale když se daří s nimi tímto způsobem pracovat, tak si je potom nechají jako dobré zaměstnance. Máme případy, že zůstávají pracovat u technických služeb, v mateřských školkách, v dělnických profesích jako zedníci, opraváři, ale potřebují péči v tom startu. Ale to potřebuje každý propuštěný vězeň i většina našich klientů.

Jak moc naivní či funkční je představa setkání pachatele a oběti? Co vedlo Gabrielu Slovákovou k napsání knihy Kriminálnice? A co je to Yellow Ribbon a koho můžete na akci potkat? Poslechněte si celý rozhovor.