Cestou na závody dávám dezert trenérovi, cestou zpátky ho dává on mně, říká Anežka Drahotová
V seriálu Olympijský rok vám představujeme i chodkyni Anežku Drahotovou. Slyšeli jste o tom, jak se vyrovnala se zraněním, jak si drží nízkou váhu a také o studijních úspěších. Ale teď se představí vlastně sama Anežka.
Kdo patří mezi puntičkáře, naprosto porozumí tomu, jak se i sama Anežka Drahotová charakterizuje. Je to vlastnost, která člověka žene dopředu, ale zároveň mu nedá vydechnout a stresuje ho. Také Anežka chtěla umět vždycky všechno dokonale.
„Já jsem si vždycky myslela, že to je dobře, protože jsem ve všem chtěla být nejlepší. Hrálo se na klavír a já jsem prostě chtěla být nejlepší. Potom už to nešlo, tak jsem se s tím smířila, ale doktorka Sládečková říkala, že puntičkářství je obrazem nesebedůvěry. Ten, kdo je sebevědomý a suverénní, tak není takový puntičkář,“ vysvětluje Anežka Drahotová.
Výcvik trenéra Ivo Pitáka má svůj kladný dopad i v této otázce. Ale i když se třeba čas odjezdu na soustředění dozvídá večer před cestou, snaží se co nejvíc si prostředí na místě přizpůsobit podle sebe. I na závody si pak vozí jídlo, na které je zvyklá.
Nedivte se tomu striktnímu držení se vlastních zásad. Když už člověk sportu obětuje hodiny dřiny, chce pak uspět a ne si nechat formu, závod a výsledek zkazit hloupým detailem. Nechce rázem smazat pětadvacetikilometrové chodecké tréninky.
Připadá si dospělá, když už dosáhla věku 21 let? „Mně připadá, že jsem dospěla tak nějak předčasně, že od 17 nebo 18 let je to tak nějak podobné. Doufám, že jsem trochu rozumnější, ale jinak nějaký zásadní posun nenastal.“
Život sportovce se totiž od mládí moc nemění. Bývá, zvlášť u vytrvalců, celkem striktní. Anežka Drahotová tak přišla o radosti vrstevníků. Například nechodila do tanečních, o maturitní ples také přišla. Ale nestěžuje si.