Cesta k muzice není nikdy snadná, říká violoncellista Robert Lacko

Narodil jste sel v Košicích na Slovensku, kde jste také vystudoval hudební konzervatoř. V jakém prostředí jste vlastně vyrůstal? Byla cesta k muzice snadná?

“Pokud chce člověk něco dokázat, cesta k muzice není nikdy snadná. Já jsem měl štěstí, že jsem vyrůstal v muzikantské rodině, protože děda i praděda byli muzikanti. Od mala jsem poslouchal hudbu a nevyhýbal jsem se různým stylům. Naše rodina většinou hrávala folklor, cimbálovku, takže i toto jsem poslouchal. Chodil jsem do hudebky a pak jsem nastoupil na konzervatoř, kde byla klasika od paní učitelky podaná velice zkušeně, nenásilným způsobem. Klasiku mám velice rád, ale jak říkám, nevyhybám se i dalším stylům, třeba jazzu.”

Vaším nástrojem je violoncello, což je u romských muzikantů zřejmě vzácné. Proč a jak jste si vybral právě tento nástroj?

“Já jsem si ho nevybral. Když mi bylo dvanáct let, přišel můj otec s tím, že je možnost nastoupit do hudební školy, kde potřebují žáky na violoncello. Takže jsme tam šli, paní učitelka se mi podívala na prsty a řekla, že dobrý. Takže od té doby mě violoncello mě doprovází.”

Téměř 30 let jste působil v orchestru vojenského uměleckého souboru Ondráš, jediném profesionálním souboru svého druhu v České republice zpracovávajícího lidovou hudbu a tanec. Jak k tomu došlo, že jste se dal právě k tomuto orchestru?

“Po konzervatoři jsem nastoupil jako pedagog do hudební školy, ale brzy na to mi přišla obsílka, že mám nastoupit do základní vojenské služby. A to byl právě Ondráš, kam jsem nastoupil, odsloužil si tam dva roky a hrál. Po skončení vojenské služby jsem ještě vypomáhal. Dnes už to je nějakých 33 let.”

V současné době působíte jako pedagog na základní umělecké škole. Jakým způsobem je podle vás ideální učit žáky na hudební nástroj tak, aby třeba vlivem nuceného repertoáru neztratili o hudbu zájem?

“Já inklinuji k tomu, aby žáci měli radost z toho, co hrají a snažím se je ovlivnit nenásilným způsobem. I když je skladba těžká a jim se to hrát nechce, nenutím se. Říkám, ať se zkusí jenom první takt a uvidí, kde se to všechno opakuje. Takže preferuji nenásilným způsobem dosáhnout cíle.”

Vedle výuky se věnujete také koncertování. S čím aktuálně vystupujete? Nebo možná s kým taky?

“No spíš s kým. A zaplať pán Bůh, můžu hrát, co já chci. A co je nejvíc? Když si muzikant  může vybrat svoje skladby. Jak už jsem říkal, inklinoval jsem a inklinuji k folkloru, klasice, jazzu, líbivým skladbám, standardům, které se hrají v jazzu. Dost mě ovlivňuje můj kamarád, Radek Bagár, výborný jazzový klavírista, se kterým máme nějaký společný repertoár. Takže víc tíhnu k tomu, že chci hrát, než učit.”