Cesta k muzice není nikdy snadná, říká violoncellista Robert Lacko
Violoncellista a pedagog Robert Lacko po studiu na hudební konzervatoři v rodných Košicích spojil svou profesní kariéru s orchestrem Vojenského uměleckého souboru Ondráš. Aktuálně si svůj zasloužený hudební důchod zpestřuje výukou na umělecké škole a především vystoupeními se svým oblíbeným repertoárem.
Narodil jste sel v Košicích na Slovensku, kde jste také vystudoval hudební konzervatoř. V jakém prostředí jste vlastně vyrůstal? Byla cesta k muzice snadná?
“Pokud chce člověk něco dokázat, cesta k muzice není nikdy snadná. Já jsem měl štěstí, že jsem vyrůstal v muzikantské rodině, protože děda i praděda byli muzikanti. Od mala jsem poslouchal hudbu a nevyhýbal jsem se různým stylům. Naše rodina většinou hrávala folklor, cimbálovku, takže i toto jsem poslouchal. Chodil jsem do hudebky a pak jsem nastoupil na konzervatoř, kde byla klasika od paní učitelky podaná velice zkušeně, nenásilným způsobem. Klasiku mám velice rád, ale jak říkám, nevyhybám se i dalším stylům, třeba jazzu.”
Vaším nástrojem je violoncello, což je u romských muzikantů zřejmě vzácné. Proč a jak jste si vybral právě tento nástroj?
“Já jsem si ho nevybral. Když mi bylo dvanáct let, přišel můj otec s tím, že je možnost nastoupit do hudební školy, kde potřebují žáky na violoncello. Takže jsme tam šli, paní učitelka se mi podívala na prsty a řekla, že dobrý. Takže od té doby mě violoncello mě doprovází.”
Téměř 30 let jste působil v orchestru vojenského uměleckého souboru Ondráš, jediném profesionálním souboru svého druhu v České republice zpracovávajícího lidovou hudbu a tanec. Jak k tomu došlo, že jste se dal právě k tomuto orchestru?
“Po konzervatoři jsem nastoupil jako pedagog do hudební školy, ale brzy na to mi přišla obsílka, že mám nastoupit do základní vojenské služby. A to byl právě Ondráš, kam jsem nastoupil, odsloužil si tam dva roky a hrál. Po skončení vojenské služby jsem ještě vypomáhal. Dnes už to je nějakých 33 let.”
V současné době působíte jako pedagog na základní umělecké škole. Jakým způsobem je podle vás ideální učit žáky na hudební nástroj tak, aby třeba vlivem nuceného repertoáru neztratili o hudbu zájem?
“Já inklinuji k tomu, aby žáci měli radost z toho, co hrají a snažím se je ovlivnit nenásilným způsobem. I když je skladba těžká a jim se to hrát nechce, nenutím se. Říkám, ať se zkusí jenom první takt a uvidí, kde se to všechno opakuje. Takže preferuji nenásilným způsobem dosáhnout cíle.”
Vedle výuky se věnujete také koncertování. S čím aktuálně vystupujete? Nebo možná s kým taky?
“No spíš s kým. A zaplať pán Bůh, můžu hrát, co já chci. A co je nejvíc? Když si muzikant může vybrat svoje skladby. Jak už jsem říkal, inklinoval jsem a inklinuji k folkloru, klasice, jazzu, líbivým skladbám, standardům, které se hrají v jazzu. Dost mě ovlivňuje můj kamarád, Radek Bagár, výborný jazzový klavírista, se kterým máme nějaký společný repertoár. Takže víc tíhnu k tomu, že chci hrát, než učit.”
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
K Modlitbě pro Martu máme všichni osobní vzpomínky. Vnímal jsem to jako velkou čest, říká Cina
-
VIDEO: Aneta Langerová, Bára Poláková či Dušan Vlk. Oslavy 17. listopadu doplnil Koncert pro budoucnost
-
‚Jaký jsem na pódiu, takový jsem v soukromí,‘ přiznává Baumaxa. Vydává novou desku Slibotechno
-
‚Česko není na prodej.‘ Tisíce lidí protestovaly na Staroměstském náměstí proti vzniku vlády ANO