Českou vinařku může ve Francii zachránit už jen zázrak

Jen malý kousek od Les Arcs najdete romantický provensálský domek, kde na svoji přítomnost neustále upozorňují cikády. Spolu se svým švédským manželem se sem Eva Trangová přistěhovala v září 1997. Ale jen několik měsíců poté, se začaly události vyvíjet jinak, než si tato žena představovala.

„Jednou mi manžel řekl, že se za deset minut vrátí a od té doby jsem ho neviděla. Uplynulo už třináct let a ještě jsem ho neviděla,“ uvedla Eva Trangová.

Není to žádná literární nadsázka. Eva Trangová manžela opravdu už nikdy neviděla, přestože nežije tak daleko od něj. Slyšela o něm však mnohokrát. Manžel se totiž o dům soudí a s největší pravděpodobností se mu ho podaří získat. Ale po pořádku. Eva Trangová měla totiž život celkem bohatý.

Po letech strávených v různých částech světa nakonec zakotvila v Provence, život jí ukazoval příznivější tvář, až do chvíle, kdy se její švédský manžel po italsku vypařil. Nastala další etapa jejího života. Možností měla několik, třeba se i vrátit domů, ale to nechtěla. Provence jí tolik přirostla k srdci.

„Je to můj domov. Jsem velmi konzervativní osůbka. Trvá dlouho, než mě někdo přemluví, abych se přestěhovala. Přestože jsem novodobá Boženka Němcová, protože jsem bydlela na mnoha místech, nemám ke konci života sílu začít někde znovu. Zařídila jsem si to podle svého gusta. Nejraději bych tady zemřela, jestli se mi to podaří,“ říká žena.

Eva Trangová začala bojovat. Dlouho přemýšlela, co by mohla sama samotinká dělat, navíc ještě bez dobré znalosti jazyka. Rozhodla blízkost vinic – naučila se vyrábět víno, které dosahuje opravdu vynikajících kvalit. Je v něm provensálské slunce, které mu dává sílu, a ono samo dává zase zpět sílu tomu, kdo s ním strávil tolik času. V pěstování vína našla Eva Trangová znovu smysl života.

„Když mě manžel opustil, byla manuální práce moje záchrana. V životě jsem manuálně nepracovala a téměř v 50 letech jsem vzala motyku a krumpáč a začala jsem pracovat na vinici,“ vzpomíná Eva Trangová. K úžasu místních dokonce běhala rychle se učící vinařka po vinicích v noci jen při svitu měsíčku.

„Když jsem to vyprávěla Kájovi Černochovi, koupil mi orientační lampu, abych mohla pracovat nepřetržitě a nemusela čekat jen na dny, kdy svítí měsíc, kdy je v úplňku,“ dodává.

O víně se přitom říká, že se v něm projevuje charakter jeho majitele, toho, kdo mu pomáhá k životu. Čím větší lásku mu věnujete, tím více ji vrací zpět v podobě své kvality. Myslím, že tomu tak bude i v tomto případě. „Lidé tvrdí, že moje víno je skutečně dobré. Bude v tom nejen to, že jsem plakala, povídala, vybíjela veškeré city, které ve mně zůstaly, protože jsem zůstala sama,“ říká.

Tak, teď byste možná čekali happy end, jak to v takových to příbězích bývá. Eva Trangová, kterou opustil manžel, se postavila na vlastní nohy, může se pochlubit vynikajícím vínem a užívá se svého domku v Provence. Nemám rád příběhy, které nekončí dobře, a tak doufám, že se vše v dobré obrátí. Všechno totiž vypadá trochu jinak.

Víno je sice vynikající, ale není ho zase tolik, aby z něj člověk zbohatl. A domeček? Manžel, onen chladný seveřan, si na něj činí nárok. Podle soudního rozhodnutí ho musí bývalá manželka vyplatit, a té proto nezbývá nic jiného než dům prodat a odstěhovat se. A nebo zbývá ještě nějaká naděje? „Zázrak. Moje advokátka mi řekla, že pouze zázrak mě může zachránit,“ dodává Eva Trangová.