Českoslovenští legionáři pomáhali Korejcům v boji za nezávislost
České nebo spíš československé zbraně jsou po světě známé. Dříve jsme jich vyváželi opravdu mnoho. Dokonce i Korejci bojovali na začátku století proti japonským okupantům československými zbraněmi. Ty však byly od československých legionářů operujících v Rusku, kteří jim je prodávali. Korejcům pak sloužily až do konce 2. světové války, kdy je museli odevzdat vítězným Američanům.
Na dobu bojů dodnes vzpomíná i 92letý korejský veterán. „Byly asi takhle veliké a dalo se s nimi střílet dvojím způsobem, buď jen jednotlivé rány, nebo delší dávky. Konkrétně dvanáct nábojů,“ popisuje mi pan Yoon Kyung-bin opakovací pušku, která se před 70 lety stala jeho nerozlučným společníkem.
„Korejská republika požádala československou vládu, aby jí prodala zbraně. A podle dochovaných zpráv je naše jednotky v Mandžusku skutečně dostaly,“ říká 92letý veterán, který bojoval proti japonským okupantům. Na mysli měl prozatímní vládu Korejské republiky ustavenou v Šanghaji v roce 1919. Jestli ovšem šlo skutečně o zbraně československé výroby, už si nepamatuje a z historických pramenů to zjistit nelze.
V každém případě není tajemstvím, že naši legionáři Korejcům pušky, kulomety i náboje prodávali. Díky nim také obyvatelé okupované země dokázali uspět v nejslavnější bitvě celého období boje za nezávislost u Čching-šan-li v říjnu 1920. V té době navíc nikdo netušil, že zbraně budou zapotřebí i v následujících 25 letech.
„Tehdy jsem studoval v Japonsku a byl jsem přinucen bojovat proti Číňanům. Neexistoval však žádný důvod, proč bych měl sloužit v císařské armádě, a tak jsem utekl a vstoupil do korejských osvobozeneckých jednotek,“ vzpomíná pan Yoon Kyung-bin na okamžiky, kdy se zapojil do osvobozovacích bojů. V té době se také poprvé, i když jen zprostředkovaně, seznámil s pozdějším severokorejským diktátorem Kim Ir-senem.
„Přišel člověk, který se představil jako Kim Sung-joo, a žádal o zbraně. Jak víte, podle Severokorejců je Kim Sung-joo a Kim Ir-sen jedna a tatáž osoba označovaná za hlavního bojovníka proti japonským okupantům. Dostalo se mu odpovědi, že nejprve se s nimi musí naučit zacházet a podstoupit výcvik. Po týdnu ovšem zmizel i se svými společníky,“ vypráví Yoon Kyung-bin.
Mnohem důležitější pro něho bylo, že začal spolupracovat s několikanásobným šéfem prozatímní vlády Kim Kuem, jakýmsi korejským Edvardem Benešem. S ním také v listopadu 1945 přiletěl do osvobozeného Soulu. Jako důkaz mi ukazuje fotografii, na které stojí přímo za Kim Kuem, horkým favoritem na prezidenta svobodné Korejské republiky.Ten byl však v rámci boje o moc zavražděn a tím de facto skončily i politické ambice samotného Yoon Kyung-bina.
A jak dopadly zbraně, které původně sloužily československým legionářům a později i korejským bojovníkům za svobodu? „Puška pocházející od vašich legionářů mi hodně posloužila a v listopadu 1945 jsem s ní přijel i do Soulu. Američané, kteří tehdy Jižní Koreu spravovali, ale chtěli všechny zbraně zaregistrovat. Mohli jsme si je ovšem dále ponechat. Po dvou měsících však přišlo nařízení, že je musíme všechny odevzdat a jejich další osud neznám,“ prozrazuje.
Z porážky nepřítele měl pochopitelně radost, do rodného města se však přesto vrátit nemohl. Nacházelo se totiž v Severní Koreji. A jak přiznává, nevěří, že by se do něho někdy podívaly jeho děti, možná snad vnuci.
„Co se týče sjednocení, vzhledem k panující situaci to bude velmi těžké. Podle mne by byl zázrak, kdyby k němu v blízké době došlo. Snad se to v budoucnu stane, jsme přeci jeden národ a měli bychom žít v jedné zemi,“ doufá 92letý Yoon Kyung-bin, jeden z posledních žijících veteránů, kteří bojovali proti japonským okupantům.