České obálky mých knih jsou nejšílenější, což je ale dobře, říká Ben Aaronovitch

24. červenec 2017

Detektivní příběh, ve kterém se po Londýně prohánějí čarodějové a duchové – to je bláznivá detektivka od britského spisovatele Bena Aaronovitche s názvem Prokleté domovy. Nedávno v Česku vyšel také další díl jeho kouzelnického příběhu o detektivu Peteru Grantovi. A minulý týden se Aaronovitch před odjezdem na festival Colours of Ostrava zastavil v Praze, kde s ním o jeho knížkách mluvila Kateřina Svátková.

Přijel jste do Česka představit knížku Prokleté domovy, která je už čtvrtým pokračováním příběhu Petera Granta.
Přesně tak, je to čtvrtý díl série Řeky Londýna. Hlavní postava je takový zvláštní londýnský policista Peter Grant, který zrovna dokončil praxi. Dostane se k jednomu vyšetřování v Covent Garden. Úplnou náhodou se mu stane, že musí vyslýchat ducha, což jeho kariéru nasměruje tak, jak vůbec nečekal.

Pracuje s posledním sloužícím policajtem – kouzelníkem, který se jmenuje Nightingale. Kouzla a magie jsou zásadní složkou trochu bláznivého příběhu. No a v Prokletých domovech píšu o jednom neobvyklém sídlišti na jihu Londýna. A samozřejmě tu kromě magie máte detektivní příběh s násilím i úvahami o architektuře.

Příběh začíná vraždou jako obvyklá detektivka. Jak vás ale napadlo do něj zamotat kouzelníky?
Neustále vytvářím nějaké příběhy. Horší i míň povedené. Možná nejlepší je, když přijde víc nápadů po sobě a jdou propojit. To se pak rovnou rozjede příběh. Víte co, já bych vám o svých inspiracích rád řekl něco hlubokomyslného, jenže ten příběh vás doslova praští do hlavy a vy si říkáte: „Ty jo, dejte mi okamžitě něco na psaní!“

Všimněte si, že hodně spisovatelů má u sebe neustále notes. Jak to nezapíšete, je to pryč. A mně už se takhle povedlo pár dobrých příběhů nezaznamenat, takže jsou nenávratně pryč. Nejlepší je, když vás to napadne třeba ve frontě v obchodě a lidi vám nadávají, že je zdržujete. Spisovatelé jsou někdy divní, uznávám.

Když jsem si o vašich knížkách četla, často je provází slogan – Co by se stalo, kdyby byl Harry Potter detektivem. A obecně tam hodně narážíte na klasiku: Alenku v říši divů nebo Pána prstenů. Co všechno v tom příběhu můžeme hledat?
Narážek je tam samozřejmě spousta, ale mám radši, když jsou pochopitelné pro co nejvíc čtenářů. Jinde ale musíte být opravdu šílený fanda – třeba Star Treku – protože jinak to vůbec nerozkódujete. To platí hlavně o té poslední knížce Prokleté domovy. I tak to ale může být docela zábava, mám pocit. Některé narážky se ale utvářejí úplně samy. Když vám dneska je 27 let, budete samozřejmě narážet na svět Harryho Pottera, protože to prostě provází celou vaší generaci. Když jste mluvila o Harrym Potterovi, tak si myslím, že s J. K. Rowlingovou nás inspirovala spousta stejných věcí, prostě generační záležitost.

Pro mě je to přece jen hodně britské. Čtete to a máte pocit, že znáte londýnské ulice. Vaše knížky mají velký úspěch mimo Británii, proč ale podle vás přitahují někoho, kdo třeba Londýn vůbec nezná?
Tak to je dneska docela móda, nepřijde vám? Všechny ty severské detektivky… Mě to docela baví, i když třeba vůbec neznám Stockholm. Mám pocit, že lidi takhle baví poznávat cizí země. Já z toho mám samozřejmě radost. Znám lidi, pro které je Londýn tím jediným městem na světě, pro někoho jiného to je zase vyprázdněná škatule.

Předpokládám, že v Praze to máte trochu podobně. Já jako cizinec tu vidím stovky let historie, mýtů, samozřejmě Kafku a tak dál. Když tu žijete, máte to v kostech, určitě to město vidíte jinak. Jedna věc je ale v psaní důležitá, a to je upřímnost. Když se budete snažit to nějak zašvindlovat, čtenář pozná, že to není ono.

řeky londýna

Když jsme se potkali, listovali jsme chvíli českým vydáním. Co mu říkáte?
Hrozně se mi to líbí. Myslím, že česká vydání mají úplně nejšílenější obálky v tom dobrém slova smyslu. Vždycky se těším, až se ke mně nějaké cizojazyčné vydání dostane. V Británii mám hezké obálky, myslím, že se to díky nim i dobře prodává. Často se to dělá tak, že se přebere originál. O to víc mě těší, že tady šel vydavatel svojí cestou.

A znáte se osobně s českým překladatelem?
Ne, vůbec, ale všichni, co mě překládají, mají můj mail a můžou se mě na cokoliv zeptat. Jak jste říkala, je to přece jen hodně britské, takže některé věci prostě ve slovníku nenajdete. Zastaví se u nějakého výrazu a píšou mi: „No ale tomuhle vůbec nerozumím.“ Tak mám co vysvětlovat.

autor: stk
Spustit audio