Česká kuchyně je skvělá, pojďme na ni být hrdí, vyzývá gastronomická novinářka Darina Sieglová

9. srpen 2026

Gastronomická novinářka Darina Sieglová už jako malá nakukovala babičkám pod ruce při přípravě dortů a buchet. Prošla několika restauracemi a od psaní si někdy odskočila do více či méně profesionální kuchyně. Jak vzpomíná na stáže v New Yorku a Dubaji? Které chyby Češi dělají při letním grilování? Čím ji baví aspik a zeleninové oblohy? A proč bychom měli být hrdí na svou národní kuchyni? Poslechněte si rozhovor.

Gastronomická novinářka Darina Sieglová. To jméno dlouhodobě patří k časopisu Apetit. Texty, reportáže, sloupky formovaly vkus české kulinářské veřejnosti. Jak na tom dneska jsme? Co umíme, kde tápeme?

Čtěte také

Jsme na tom znatelně líp, ten vývoj je obrovský. Máme spoustu lidí, kteří už mají projedeno, nachutnáno, nacestováno, nasbíraných spoustu zkušeností. Vědí, co by chtěli, a nebojí se říct si o to. Nebojí se ozvat, že dostali špatné jídlo. Rozhodně je nás víc, kteří by se nebáli vrátit jídlo nebo dát zpětnou vazbu. Myslím si, že víme, jak by některé věci mohly nebo spíš možná měly chutnat. Nebojíme se ozvat, protože přece jenom jsou to naše těžce vydělané peníze, to jídlo v restauracích něco stojí.

V čem bychom se mohli posunout, je dávat víc pozitivních recenzí než těch negativních.

Neplatí to vždycky a neplatí to o všech, ale vidím obrovský posun. Gastronomie se někam vyvíjí a když je dobrá hospoda, lidi se vrací, a když je špatná hospoda, lidi se prostě nevrací. Samozřejmě když máte hlad a široko daleko nic není, tu hnusnou polévku si dáte, protože je to pořád lepší než umřít hlady.

Myslím si, že v čem bychom se mohli posunout, je dávat víc pozitivních recenzí než těch negativních. Když se nám někde líbí a někde nám chutná nebo byl skvělý servis, tak to do těch recenzí napsat. Je spousta lidí, kterým jakmile někde nechutná, řeknou to všem. A jakmile jim někde chutná, myslí si to a je ticho po pěšině. Je to škoda.

Nejedna prababička se učila ve Vídni, přivezla domů recept, který se v rodině stále předává z generace na generaci. Co ovlivňuje vývoj gastronomie v případě naší tradiční české kuchyně?

Lidi a pohyb lidí. A teď je otázka, co babička do Vídně dovezla a co si odvezla. Tam už se to hodně prolíná a hranice mezi tím se velmi stírá. Párkrát jsem slyšela, že spoustu věcí jsme dovezli my. A my jsme si zase spoustu věcí odvezli z Vídně, takže tam se to prolíná, ale drobné rozdíly určitě jsou.

Nedávno jsem byla na kurzu štrúdlů s Rakušankou žijící v Americe. Dlouho a krásně jsme si povídaly o všem, co máme společné a co máme úplně jiné. A došly jsme k závěru, že máme společné knedlíky naslano a máme společné knedlíky nasladko. A pak jsme došly k těm drobným, leč významným nuancím, kdy oni plní knedlíky povidly nebo mákem a sladké knedlíky jsou pro ně běžné. Sladké hlavní jídlo je pro ně bězné, což je ve světě víceméně unikátní. Říkala, že když byla malá, měli to každý pátek.

Čtěte také

Ptala se mě, jak mám nejradši plněný knedlík. A já říkám, že ho miluji s borůvkami a nahoru tvaroh. Úplně vytřeštila oči a říkala: „Borůvkami by mě v životě nenapadlo plnit knedlík. A mléčný výrobek by mě v životě nenapadlo dát si na sladký knedlík.“ Říkám jí: „No a co ty si dáváš na sladký knedlík?“ A ona říká: „No přece strouhanku!“ Takže máme spoustu podobných věcí, ale ve finálové rovince se nám to někde rozchází.

Národní kuchyně

Dokážeme už docenit naši českou národní kuchyni? Dokážou to kuchaři a kuchařky, profesionálové i neprofesionálové?

Možná se na to názory různí, ale já si myslím, že česká kuchyně je skvělá. Spousta lidí ji pořád miluje a běžně doma vaří. Je to naše kuchyně, pojďme na ni být hrdí. Dokonce vzniklo občanské sdružení Nová česká, které se věnuje tomu, aby ji vyneslo zase na piedestal slávy, kam česká kuchyně patří.

Máme spoustu unikátních receptů, které jinde nejsou.

Věnují se českým farmářům, české produkci, zapomenutým receptům i zapomenutým surovinám a postupům. Odvádějí fakt skvělou práci, doporučuji je sledovat. Snaží se, aby česká kuchyně ve světě měla jméno. Myslím, že máme spoustu unikátních receptů, které jinde nejsou.

Tak nějaký poprosím teď na léto.

Na léto? Tos mě zaskočila.

Čím třeba ozvláštnit lečo, které má většina domácností spojené právě s létem?

Čtěte také

Je otázka, jestli je lečo české, nebo maďarské. (směje se) Ale u leča je tolik způsobů, jak se dá udělat! Myslím, že to úplně nejhorší je rozvařit zeleninu úplně do smrti a zamíchat do toho vejce. Pak je to taková divná kejda, která není hezká na pohled a je i nic moc na chuť.

Dá se to udělat s respektem k zelenině, aby to bylo tak akorát uvařené, aby to bylo na skus. Dá se k tomu udělat volské oko, aby to barevně hezky hrálo. Dá se k tomu udělat omeleta, dají se k tomu dělat míchaná vajíčka – způsobů je spousta. Dá se ušlehat bílek a upéct takové hnízdo, které se tam dá vložit. Můžeš do toho rovnou dát syrový žloutek, který když zamícháš do horkého leča, tak ti udělá krémovitost, nezdrcne se. A najednou je to lečo úplně o něčem jiném.

Jak se rodí recepty Dariny Sieglové? Co jí daly stáže v michelinských restauracích? Které postupy se při vaření nevyplatí zjednodušovat? A jak správně přistupovat k foodstylingu? Poslechněte si celý rozhovor.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.