Cenu Muzea romské kultury získal aktivista Jozef Miker

Muž, který se ve vypjaté atmosféře protiromských pochodů snaží uklidňovat situaci, aby se místní Romové nenechali vyprovokovat, aby nedali záminku ke rvačce s účastníky demonstrace anebo k zásahu policie. Takový je Jozef Miker, kterému se říká Jožka. Poprvé jsme se potkali před 14 lety.

„Poprvé jsme se, myslím, viděli v ‘Klubce’.”

Nebudeme zapírat, že si po těch letech tykáme … 

„Ano, samozřejmě.”

Ty nejen že se angažuješ v oblasti lidských práv, ale velkou měrou jsi se zasloužil o to, aby byl zbourán prasečák v Letech a vznikl tam památník. Navíc pomáháš chudým lidem.

„Každý má vybrané nějaké odvětví, ve kterém pomáhá. Někdo bojuje proti náckům, někdo chodí s ostaními jako doprovod na sociálku, vyplňuje za ně papíry, někdo rozdává potraviny, někdo vaří. A já dělám všechno. Poslední dobou hlavně bydlení pro chudý Romy. To se strašně těžko shání. Velice nápomocná je mi samozřejmě organizace Romodrom a její ředitel Nikola Taragoš. Když mu zavolám, že je nějaká rodina v nouzi, tak už jsme prakticky hodnutí. Já pro ty lidi seženu byt a on peníze na kauci.

Kde se to v tobě vzalo?

„A víš, že nevím? Už jsem prostě takový. Když vidím, že někdo potřebuje pomoct, tak nikdy neřeknu ne.”

Někdy je ale potřeba říct ne. Aby tě lidé nezneužívali.

„Takové lidi už mám vychytaný. To už se pozná, kdo tě chce zneužít a kdo to opravdu potřebuje. Dřív jsem i naletěl. Zavolala mi třeba holka, že má tři děti, že jí manžel nechal, že nemá dát dětem co jíst a tak. S kamarádem jsme jí nakoupili, nákup za dva tisíce, dovezli to k ní domů, a ona jestli pro ni máme peníze? A když zjistila, že ne, poslala nás pryč. Takže to naštve, ale tak zase to dáme jiným, kteří to potřebují. Nejde o to je nakrmit. Vím, že se o ně nemůžu denně starat, aby měli co jíst a peníze na všechno. Ale aspoň tak, aby měli chudí lidé na přilepšenou. O to tady jde.”

Co pro tebe to ocenění znamená?

„Strašně moc, opravdu. Já to nedokážu ani vyslovit. Je to pro mne velká pocta a čest, že si vybrali zrovna mě.”

To, že se vůbec udělují ocenění v oblasti lidských práv, v pomoci chudým - vnímáš to třeba i jako příležitost k tomu o těch tématech znovu mluvit?

„Ano, samozřejmě. Ocenění člověka inspiruje dál, aby pokračoval. Jde o dobrý příklad pro ostatní.”

Ty jsi měl nedávno šedesátiny. Co by sis přál?

„Tak samozřejmě, kromě zdraví pro mě a pro moji širokou rodinu a kamarády, si přeju, ať děti nikde na celém světě nepoznají utrpení a hlad. Ať se nemusí schovávat před bombama. Ať jsou lidi na sebe hodní. Nemusíme se milovat, ale můžeme vedle sebe žít vzájemné úctě a toleranci. To bych si přál.”