Centrum Káhiry připomíná válečnou zónu. Historická čtvrť Maspero jde k zemi, nahradí ji moderní věžáky
Egyptská metropole Káhira se mění. Ustoupit nové čtvrti teď musí dříve živá a malebná čtvrť Maspero v samém centru města. Bagry nemilosrdně postupují a v patách jim jdou developeři se svými projekty moderních věžáků. Není divu, staré chudinské Maspero začíná jen pár desítek metrů za slavným Egyptským muzeem na náměstí Tahrír.
Jako bych sledoval nějakou válečnou scénu: do úzké uličky s opuštěnými patrovými domy se valí neprůhledná clona prachu, k zemi teď padá celé jedno průčelí a lžíce bagru už se chystá na další.
Smutně tu leží vzrostlý pokácený strom. Nad obchůdky visí staré firemní štíty, uvnitř už jsou jen vyprázdněné dřevěné regály.
Žili jsme tu jako jedna rodina
„Narodil jsem se tady. Že to tady zbourají, jsme slýchali už od sedmdesátých let. Proto jsme už ani nečekali, že ten okamžik opravdu přijde,“ říká mi Alí, který tu sedí na dřevěné židli před stále ještě funkční lidovou kavárnou.
Objednává mi čaj, sobě vodní dýmku a dívá se na hromadu sutě před sebou. „Žili jsme tu jako jedna rodina, nebyly mezi námi žádné velké problémy,“ vypráví.
„Když jsem si šel sednout sem do kavárny, zaťukal jsem vedle na kamaráda. Jeho mámu jsem považoval za svou. Byla tu mezi lidmi taková intimita, blízkost. Vyrůstali jsme tu společně.“
Poslední ostrůvek starého života
Alí popisuje atmosféru mizející čtvrtě hodně výstižně. I cizí člověk má ve zdejších uličkách za chvíli takový domácký pocit. Všichni se tu znají, je to tu útulné. Pouliční psi polehávají vedle lidí na zápražích domů.
Alí ví, že v kavárně stále potká staré kamarády. Třeba Abda, který už se přestěhoval na 20 kilometrů vzdálené nové sídliště.
„Teď už bydlím jinde, ale jezdím sem každý den. Je tady práce, musím se nějak živit. Jsem na tohle místo zvyklý,“ říká. „Bylo to tu dobré – blízko na náměstí Tahrír, kousek od státní televize.“
Zdejší uličky jsou naše dětství
Abdu čeká, až mu někdo nabídne námezdní práci. Kamarád Alí sice uznává, že se centrum Káhiry musí rozvíjet, ale zdejším lidem tuhle čtvrť žádný nový domov prý nenahradí.
„V novém sídlišti nikoho neznáte, nemáte s kým zajít na čaj,“ stýská si. „Tyhle uličky jsou naším dětstvím. Tamhle je nábřeží Nilu, tamhle kousek náměstí Tahrír a nedaleko je hlavní nádraží. Tohle je pupek Káhiry! Všude se dalo dojít pěšky.“
Kousek za kavárnou už se bourá a je jasné, že také tahle vůně a bublání vodních dýmek brzy ustane.
Zůstanu do poslední cihly
Procházím kolem malého tržiště se zeleninou. Je tu jen stánek s rajčaty, další s cibulí a bramborami. Sem chodí nakoupit poslední obyvatelé, kteří se nehodlají vzdát. Patří mezi ně i odhodlaná Umm Ma'múnová.
„Podívejte, tohle je můj dům. Bydlím tamhle nahoře,“ ukazuje mi. „Vedlejší dům už strhli. V bytě mám hromady prachu. Každou chvíli se mi může zřítit na hlavu. Ale zůstanu tady až do poslední cihly.“
Umm Ma'múnová nesouhlasí s vládním odškodněním, připadá jí neadekvátní. Lidé dostali v novém sídlišti moderní byty, kde budou prví rok bydlet zdarma.
Poté ale budou platit víc než desetinásobek svého dosavadního nájemného. Mnozí z nich říkají, že takové bydlení si nebudou moci dovolit.
Zákazníci už nechodí
Před svým obchůdkem stojí krejčí Mahmúd. Svoji dílnu tady provozuje 40 let. „Nevím, co bude. Nechávám to osudu. Zákazníci ale už nechodí. Kdo by se sem těmi sutinami prodíral?“ říká a vzpomíná, že dřív k němu chodili lidé i z bohatého centra města.
Na balkoně věší paní v barevné dlouhé košili prádlo, ve stromech zpívají ptáci. V postranní uličce má někdo uvázané krávy.
Bagry už se ale blíží. Káhira definitivně přijde o malebnou a životem nabitou část svého centra. A nové bydliště si bude muset hledat i krásný rezavý pouliční pejsek, který tu přede mnou radostně vrtí ocasem.
