Čapí vesnici na severu Polska obývá v létě víc čápů než stálých obyvatel

Nalevo od uzounké silničky stojí stožár na vrchu osazený čapím hnízdem. A napravo, před domkem se suvenýry, zase dřevěná cedule se stříškou nesoucí nápis „Čapí vesnice Żywkowo – Vítejte!“ Je zlatý podvečer, nikde nikdo. Ticho narušuje jen štěbetání různých ptáčků. A pak odněkud zdáli klapání zobáku.

V 90. letech vyhlásili obec Żywkovo čapí vesnicí|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

Nakonec se ale přeci jen objevuje živý člověk. Z domku se suvenýry vychází na terásku usměvavá paní Bożena Dupierová żywkowská rodačka.

„Čápi jsou ohromně zajímavá zvířata,“ zamýšlí se, zatímco nám před kulisou domácích marmelád a sirupů vaří kávu. „Jsou to takoví poslové jara. Po dlouhé zimě, když přiletí první čáp a začne klapat zobákem, to lidem přináší radost a úlevu, že přichází jaro – příroda se zazelená, budou kytičky, budou čapí mláďata.“

Chráněné terirorium

Żywkowo je maličká poklidná vesnička. Ještě před druhou světovou válkou ji obývali východopruští Němci, kteří ale v roce 1945 museli své domy opustit a odejít buď do Německa, nebo do Pobaltí. A místo nich nuceně přišli Łemkové, rusínští obyvatelé jihovýchodního Polska. Tehdy jich v rámci Operace Wisła přišlo 145, většina se ale odstěhovala do okolí.

Čtěte také

U čapího hnízda záleží na stavitelské vášni každého páru, některá váží až několik tun, popisuje ornitolog

Dnes Żywkowo obývá devatenáct lidí. Čápů tu letos přebývá 33.

Jeden pár žije přímo nad nosem paní Bożeny. „Vždycky se dívám, co dělají. Samec je tu už druhý rok – vím, že je to ten samý. Je dost bojovný, udělal si tu takové teritorium,“ vypráví.

„Dřív po senoseči na louku pod stožárem přilétali i jiní čápi nebo se chladili v rybníčku vedle. Anebo přilétali sem, protože jim tu po sečení nechávám trochu trávy. Ale tenhle každého vyhání. Dělal to loni, dělá to letos. Říkám mu: ‚Na všechny se dostane. Poděl se.‘ Ale on ne, protože to je jeho území.“

Čápi místo barometru

Bożena Dupierová se během vyprávění dívá na stožár po druhé straně silničky. Hnízdo vypadá v tu chvíli prázdné.

Rodiče asi odletěli na podvečerní lov žab, takže při posezení na terásce domku s ručně vyráběnými suvenýry, samozřejmě s motivy čápů, nám místo klapání zobáků dělá hudební doprovod zvonkohra vyrobená z předválečných příborů. Ty do Żywkowa doputovaly s rodinou paní Bożeny při přesídlení z původní domoviny u Przemyszle.

Bożena Dupierová se do Żywkowa vrací každé léto|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

„Někdy máš pocit, že o čápech už víš všechno. Ale někdy vydržíš sedět hodiny, pozorovat je a vždycky se od nich naučíš něco nového. Třeba jaké bude léto,“ pokračuje moje společnice. Letos prý vše nasvědčuje tomu, že léto nebude příliš horké a bude vlhčeji.

„Podle čeho to poznám? Že jsou mláďata ještě v hnízdech. Mají pro ně dost potravy, takže je nevyhánějí, i když jsou třeba tři. Takže bude vlhčeji, budou je moci vykrmit,“ vysvětluje.

V Polsku žije v sezoně okolo 45 tisíc párů čápů bílých. Nejvíc se jich tradičně usazuje na východě a severovýchodě Polska. A tak se ptám, proč zrovna tam?

Podle paní Bożeny kouzlo tkví v kombinaci osídlení, rázu krajiny a klidu: „Čáp bílý má rád lidi, ale také klid. A v Polsku máme spoustu malinkých vesniček. Ale čáp potřebuje také mokřady a různé říčky, nivy. Ty jsou tady u nás taky. A máme i velký podíl zemědělství, což pomáhá. Jak jsou senoseče, to se hned za kosou slétají a hledají, co by sezobli.“

Na některá hnízda je dobře vidět z vyhlídkové věže|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

Agroturistika táhne

Čapí vesnicí je Żywkovo od poloviny 90. let. Za tu dobu tu vyrostla vyhlídková věž, ze které je možné pozorovat desítky čapích hnízd na komínech i stožárech. Je tu také malé čapí muzeum, samozřejmě s věžičkou osazenou čapím hnízdem. V obci se taky každoročně koná kulturní festival. A každý rok přijíždí více a více lidí.

„Třeba můj táta musel udělat parkoviště, protože nebylo dost místa pro auta a traktory neměly jak projet. Teď už tu nemáme tolik zemědělců, ale ti zas mají o to větší traktory,“ říká Bożena Dupierová.

V Żywkovu je i malé čapí muzeum|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

„Náš život se poté, co nás vyhlásili ‚čapí vesnicí‘, změnil. Ale nestěžujeme si. Máme rádi lidi a takhle máme v letní sezóně příležitost poznat nové lidi, dovědět se, odkud jsou. Pro místní jsou zajímaví a pro návštěvníky je zase zajímavá jinakost života tady.“

Ta spočívá především v pomalém tempu a v souladu s přírodou, popisuje paní Bożena: „Tady vstáváš, ne jak budík zvoní, ale jak ti slunce káže. Lidi mají kravky, slepice, sbírají vlastní vajíčka...“

Za humny se střílí

A taky tu stále zpívají ptáci. Idylický dojem ale trochu narušují terénní auta pohraniční stráže, která tudy projíždějí. Jen asi půl kilometru severně od vísky je totiž ruská Kaliningradská oblast – region, který nejen Polsko považuje za bezpečnostní hrozbu.

Podle obyvatel tohoto hnízda paní Bożena odhaduje, jaké bude léto|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

Paní Bożena ale tvrdí, že i když se z tamní nedaleké základny často ozývá střelba, cítí se bezpečně a spoustu kaliningradských obyvatel zná. Když to ještě bylo možné, setkávali se. Oni mluvili rusky a ona ukrajinsky.

Bożena Dupierová žije od 70. let trvale v Kanadě. Před deseti lety ale utrpěla při dopravní nehodě zranění a rozhodla se v trochu zvolnit životní tempo. Začala se do své rodné vesnice vracet – nejdříve na dva týdny, dnes už na celé léto. Je tedy sama tak trochu jako čáp, odlétá společně s nimi. Je ale rozhodnutá, že za rok nebo dva se vrátí nastálo. Vždyť polovinu vesnice vlastně tvoří její rodina.