„Čáp není vlaštovka, aby se rychle vyhnul.“ V německém Loburgu léčí zraněné čápy a sirotkům hledají rodiče

Pět, možná šest čápů postává na loučce za dřevěnou ohrádkou. Na pohled jsou krásní, vznešení a sošní. Jako sochy jsou ale také nehybní a nevydají ani hlásku. Jako by si vůbec neuvědomovali, že za nimi přijel Český rozhlas.

Michael Kaatz, ředitel čapí stanice v Loburgu|foto:Tomáš Havlín, Český rozhlas

Někdy klapou zobáky – chrání si tak území nebo se zdraví. Mladí kromě toho vydávají zvláštní zvuky, když žadoní o jídlo. Žádného jsem ale dnes ještě neslyšel. Třeba budeme mít štěstí. Záleží i na počasí. Přijde mi, že když lehce poprchává, klapou méně, než když svítí sluníčko.

Michael Kaatz je ředitel záchranné stanice pro čápy v Loburgu ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko. Sám přiznává, že vlastně ani neví, jak čápy spolehlivě motivovat, aby se projevili.

Čápi a jejich emoce

Nakonec ale máme štěstí. Křídla se roztáhnou a emoce vzplanou. Jeden z čápů se příliš přiblížil k hnízdu dalších dvou a ti mu teď dávají najevo, kde jsou hranice jejich území, vysvětluje koordinátorka Sophie Hoffmannová.

Čtěte také

Čapí vesnici na severu Polska obývá v létě víc čápů než stálých obyvatel

Záchranná stanice v Loburgu letos přijala skoro 90 čápů. Zhruba polovinu tvoří osiřelá mláďata, která tady dostanou adoptivní rodiče. Jiní čápi jsou nemocní nebo zranění. Někteří také spolknou něco, co považují za potravu – třeba barevné gumičky, které si spletou se žížalami. Taková chyba je může stát i život.

Nebezpečí představuje také doprava. „Větrné elektrárny ani ne, protože čáp už je dopředu vnímá jako riziko a vyhne se jim. Horší jsou rychlá auta na silnici. Když čáp vylézá ze škarpy, kde hledal žáby, je trochu neohrabaný, a když do toho ještě zafouká, hrozí kolize. Čáp není vlaštovka, aby se dokázal rychle vyhnout.“

Čápům bílým se daří, černých ubývá

Počet čápů bílých podle Michaela Kaatze v posledních letech roste. Jsou to všežravci, kteří se dobře přizpůsobili životu v blízkosti člověka. S mnohem plašším čápem černým je to ale horší.

Čtěte také

U čapího hnízda záleží na stavitelské vášni každého páru, některá váží až několik tun, popisuje ornitolog

„O něj si děláme starosti, protože lesy, do kterých se čápi černí stahují, aby tam přiváděli na svět mladé, jsou narušené. Potoky, ve kterých tak rádi loví ryby, zase vysychají, takže mají méně potravy. Situace začíná být pomalu kritická.“

Čápy černé mají i tady v záchranné stanici.Ti se dokážou ozvat pořádně, raději je ale necháváme na pokoji. Jejich hlasité projevy totiž znamenají, že jim lidská přítomnost není po chuti.

Do stanice v Loburgu ročně zavítá asi deset tisíc návštěvníků, žádné čechrání pírek si tu ale neužijí. Prioritou podle Michaela Kaatze není navyknout čápy na člověka, ale uzdravit je a co nejdříve je vrátit tam, kam patří – na svobodu.