Camino na kolečkách vyslalo poselství, že každý může podniknout svoji cestu a překonat překážky
Dnešními hosty Českého rozhlasu Hradec Králové jsou Petr Hirsch a Jan Dušek, poutníci, kteří spolu v roce 2017 podnikli Svatojakubskou cestu do Santiaga de Compostela a to i přesto, že Honza je kvůli své nemoci na invalidním vozíku.
Nejdříve se zeptám, jak se máte, Honzo?
Cítím se čím dále tím stejně, děkuji za optání. Jak se máte vy?
Já pořád dobrý. A Petr?
Já se mám také výborně, byť jsem trošku unavený, protože poslední tři týdny pořád někde putuji.
Čtěte také
Vy jste totiž profesionální poutník. K tomu se ještě dostaneme. Můžeme jen trošku připomenout váš příběh? Jak to tenkrát bylo, když jste se vydali na pouť do Santiaga de Compostela? Já si pamatuji, že to začalo slovy: Péťo, já chci do Santiaga.
Přesně tak, byl to můj spontánní nápad. A nevěděl jsem, že to dostane takový rozměr. Že to bude něco tak velkého. Překvapilo mě to a jsem za to rád.
Kolik jste tenkrát vůbec zvládli kilometrů?
640 kilometrů na vozíku.
Neuvěřitelné. S vámi tehdy také putoval váš desetiletý syn Jedna. Je to tak?
Oslavil 10. narozeniny právě na cestě ve Španělsku.
Je neskutečné, co se děje na cestě. Rozjel se ohromný vlak, který s sebou táhl můj sen a také spoustu dalších lidí.
Jan Dušek, účastník putování Camino na kolečkách
Jak ono putování tenkrát probíhalo, Petře? Jaké byla pro vás tato pouť? Protože vy jste už tu pouť šel už několikrát, ne?
Pro mě to tenkrát byla vlastně třetí pouť, ale poprvé po hlavní páteřní francouzské cestě, protože Honza chtěl jít právě tudy. Takže jsme vyráželi ve vzdálenosti 640 kilometrů od Santiaga. A je to neuvěřitelné, jak je to dávno zastřené, protože za ty dva roky, co jsme se vrátili, tak se toho s Honzou a s projektem Camino na kolečkách odehrálo tolik. Ale byla to výborná zkušenost. Putovalo nás celkem 8 v hlavní skupině, lidé, kteří se přidali a chtěli Honzu podpořit a pomoci mu splnit jeho sen. A pak se k nám připojovali ještě lidé z Moravy, z Brna. Celkem nás před katedrálou v Santiagu stanulo 15 poutníků. Byla to úžasná energie a atmosféra. Při každé příležitosti na to zasněně vzpomínám. Protože. jak říkal Honza, vzniklo to z ničeho. Jen z nápadu, z jedné věty: já chci do Santiaga. A kdo by si pomyslel, že za rok nás bude společně 15 putovat a budeme táhnout Honzu Španělskem.
Honzo, také vzpomínáte na Španělsko?
Samozřejmě vzpomínám. A v mysli mi tanou kolikrát i věci, na které jsem už zapomněl.
Co třeba?
Zpětně řeknu jednu příhodu. Jel jsem na vozíku před skupinkou a někudy, kudy jsem jet neměl. To znamená, měl jsem objet letiště. Ale nevěděl jsem kterou stranou, nevěděl jsem, kde je letiště. Viděl jsem nějakou plochu, tak si říkám paráda. Až potom mi došlo, že to je asi letiště. Zůstal jsem stát v zatáčce a říkal si, počkám na skupinku až dojdou, nebudu jim tolik ujíždět. Nicméně zastavil u mě bývá pick-up Španěl, beze slova vystoupil z auta, šel do kufru, přinesl mi hrst studených jahod, dal mi je do klína a zase odešel. A já jsem žasnul. Říkal jsem si, co to je? Prostě mě to nadchlo, spadla mi brada. Je neskutečné, co se děje na cestě.
Muselo být úžasné, když jste potom dorazili do cíle. Jaký to byl pocit Petře, když už jste věděli, že jste to zvládli.
Zůstal jsem sedět před katedrálou a prostě jsem jen mlčky vnímal všechny ty prožitky, jak ta katedrála na mě působí. A došlo mi, to říkám s oblibou, že můj kalíšek, který byl na začátku cesty plný povinností vůči lidem, kteří nemohou chodit, především lidí z Domova svatého Josefa v Žirči, tak že ten kalíšek je už prázdný, že už jim nemám co dát. Tak jsem tam seděl s takovou vnitřní prázdnotou a říkal si, splnil jsi úkol a co teď? Byl jsem tam schopen sedět hodiny, bylo mi to jedno.
Proč jste vlastně tenkrát Honzo oslovil Petra, aby vás vzal na pouť?
Těžko říct. Já vím o Petrovi, že je to poutník. Když jsme tenkrát seděli na střeše domova s pečovatelskou službou, tak jsme grilovali. Petr mi četl z knihy Vladař Niccola Machiavelliho. Tak mě nenapadlo nic jiného, než zkrátka říct svůj sen. Péťo, já chci do Santiaga. Petr ta slova nazval jako památečná a od té doby se rozjel ohromný vlak, který s sebou táhl jednak můj sen a potom také spoustu lidí a podporovatelů.
Pokud by Honzův příběh pomohl jednomu jedinému člověku posunout se nějakým způsobem v životě dál, tak jsme spokojeni.
Petr Hirsch, účastník putování Camino na kolečkách
Vy jste také natáčeli film Camino na kolečkách. Ten byl hodně úspěšný, ne?
My nevíme, čím se měří úspěšnost, ale slyšíme od lidí, že se jim to líbilo. Že je to motivuje a inspiruje k tomu podniknout svoji cestu. Nemusí to být ani cesta Svatojakubská, ale prostě překonat nějakou překážku. Bylo to poselství, že na vozíku život nekončí. Nějaké vnitřní handicapy máme každý v sobě, nemusí být ani viditelné. A ve chvíli, kdy o tom všem Honza hovořil na besedách, byť by to pomohlo jednomu jedinému člověku posunout se nějakým způsobem v životě dál, tak jsme spokojeni. Posbírali jsme za film nějaká ocenění, asi pět cen. Film se hrál dokonce v Mexiku a v Barceloně.
Obrovský dík patří režisérce Evě Toulové a kameramanovi, střihači Tomáši Lénárdovi. Protože bez nich by filmový dokument nikdy nemohl vzniknout.
Honzo, na co se vás nejčastěji lidé při těch besedách ptají, co je zajímá?
Jan Dušek: Zajímá je hlavně otázka, jestli jsem si někdy nesedl do doprovodného auta, jestli jsem zkrátka a dobře nešidil. Říkám nešidil, nesedl jsem si tam, protože kdybych to udělal, byla mi moje pouť pošpiněna. Nemohl bych tady před vámi sedět, něco vám vyprávět a mít přitom klidné svědomí. Prostě to nešlo. Nesedl jsem si do doprovodného vozu, byť to nutkání samozřejmě bylo.
Petr Hirsch: Já bych řekl, že se nejčastěji lidé ptají, kolik měl Honza puchýřů. (smích) To byl žert.
Camino na kolečkách jede stále dál. To co se z počátku zdálo jako něco nepředstavitelného a neuchopitelného se stalo skutečností. Honza Dušek vykonal pouť do Santiaga, vzal svého syna a spolu s nimi před katedrálou stanulo dalších 13 poutníků.
Vaše cesta ovšem pokračuje i na výstavě fotografií, která putuje po celé České republice.
Dá se to tak říct. Začali jsme v únoru 2018 v pražském Karolínu, v krásném prostoru Univerzity Karlovy. A od té doby jsme opravdu, dá se říct, objeli celou republiku. Broumovský klášter, Hejnice, Plzeň, České Budějovice, Český Krumlov, v Dukovanech jsme byli, v Brně, v Uherském Hradišti. A máme velkou radost, že se podařilo přivést výstavu i do Hradce Králové, díky podpoře krajského úřadu. Koná se přímo ve vestibulu krajského úřadu. A rozhodli jsme se představit i nově vzniklou knihu Camino na kolečkách.
Tak se přijďte na výstavu podívat. Petr Hirsch a Jan Dušek byli dnes našimi hosty. Ohromná inspirace pro nás všechny. Pánové, díky, ať se vám daří, na shledanou.
I my děkujeme za pozvání a na shledanou.
Související
-
U roztroušené sklerózy je nejdůležitější, aby byla včas rozpoznána a léčba začala co nejdřív
MUDr. Ivana Uiberlayová, primářka ve Státních léčebných lázní Janské Lázně v naší radioporadně na téma: léčba nemocí pohybového aparátu a roztroušená skleróza.
-
Příběh Camina na kolečkách dává lidem s roztroušenou sklerózou naději. Každé přání se může vyplnit
Camino na kolečkách. Ujet 640 km na invalidním vozíku, putovat s desetiletým synem a ještě o tom natočit dokument. To vše zvládl Honza Dušek.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
