Cadillac z lásky. Sbírka veteránů manželů Dauerových vypráví jejich příběh i dějiny Ameriky

11 fotografií

V nenápadné průmyslové budově nedaleko dálnice 595 se na ploše bývalé velké nákupní haly leskne zhruba sedmdesát klasických amerických veteránů. A spolu s nimi tu stojí i celé dekády amerického života.

Příběh začal před více než padesáti lety, kdy mladý Eddie chtěl ohromit Joanne – sestřičku, která se mu líbila. aby ji získal, pořídil si parádní americké auto a vyrazil s ním na rande. Povedlo se. Začali spolu chodit a Eddie od té doby propadl klasickým autům natolik, že se z nich postupně stala celoživotní vášeň. Dnes je vystavuje ve floridském městě Sunrise.

Co jsem ale nečekala, že tyhle legendy amerických veteránů oba potkám hned u vstupu.

Auto pro Joanne

„Mé jméno je Eddie Dauer,“ vítá mě asi sedmdesátiletý muž u dveří.
„Vy jste Eddie Dauer?“ ptám se překvapeně.
„Ano, to jsem já, z Muzea klasických aut Dauerových,“ potvrzuje. A za ním se objeví o něco mladší žena.

Na počátku byla láska k jedné zdravotní sestřičce|foto:Jana Ciglerová, Český rozhlas

„Neříkejte mi, že tohle je Joanne Dauer,“ zkouším.
„Ano, já jsem Joanne,“ usměje se.

„Takže pro vás bylo to auto, kterým Eddie tehdy přijel, to první?“ nadhazuji.
„Eddie, ty‘s jim to vyprávěl?“ otočí se na něj s hraným údivem, ale vzápětí se rozesměje – jen vtipkuje.

Jejich příběh, který se stal základem nejen manželství a rodiny se šesti dětmi, ale i unikátní sbírky amerických aut, je dnes už legendární. O to větší zážitek bylo potkat je osobně.

Jak to celé začalo?

„Potkali jsme se v nemocnici v Miami, oba jsme tam měli praxi,“ vzpomíná Joanne. „Chodila jsem tehdy s klukem, co měl corvettu, a Eddie pro mě přijel tímhle autem. V základní barvě! Říkala jsem si: jak tohle může konkurovat? Sedadla ani neměla pořádné odpružení… a já chtěla co nejrychleji pryč,“ vzpomíná Joanne.

Fragment americké historie – stará funkční kasa|foto:Jana Ciglerová, Český rozhlas

Tím autem byl cadillac z roku 1941. Později ho sice prodali, ale Eddieho to prý definitivně nakazilo. Rozhodl se, že už žádné další auto z ruky nedá. A taky nedal.

Dnes se v muzeu pyšní zhruba sedmdesáti vozy, celkově jich má sbírka kolem devadesáti. „Začali jsme před 54 lety. Všechna auta jsou plně funkční, mají registraci a vypadají přesně tak, jak je vyrobili, včetně barvy,“ pyšní se Eddie.

Některé vozy mi sám ukazuje – třeba pontiac z roku 1967 stojící přímo před vchodem. Nejsou tu ale jen auta, ale fragmenty celé americké historie: stará pumpa Texaco, funkční pokladna a další předměty, které dohromady vytvářejí obraz jedné éry.

Připomínka dávných časů

A mají Dauerovi nějaké oblíbené auto? „A vy máte které z vašich dětí nejradši,“ odpoví Eddie otázkou. Joanne se jen usměje. „Mám šest dětí a šest nejoblíbenějších aut. Ale to úplně první má své speciální místo – tím to všechno začalo,“ říká.

Návštěvníci sem jezdí z různých koutů světa. „Přijeli jsme z Ontaria v Kanadě. Máme doma vlastní sbírku a chtěli jsme vidět tuhle,“ říkají jedni z nich.

Eddie občas některé vozy vyveze na přehlídku nebo jen tak do města. „Někdo si všimne a zatroubí, jiný ani nezvedne oči,“ usmívá se. Ví totiž, že skutečná role jeho automobilů je jiná – připomínají, jak rychle se svět mění a co všechno z něj mizí.