Být učiteli znamená mít ohromnou moc, říká pedagog. Můžeme ze školy udělat příjemné místo

5. září 2026

Humor je brána, kudy lze do duše druhých propašovat mnoho dobrého, tvrdí zkušený pedagog a autor knihy Ámos s námi a zlé pryč Antonín Václavík. Ve své knize sepsal na sto přešlapů, kterých se učitelé dopouštějí – ne ze zlé vůle, ale proto, že si je často ani neuvědomují. Proč je lepší chyby zesměšnit než za ně trestat? Proč je lepší zapomenout na „křišťálovou kouli“? A jak se pozná opravdu dobrý učitel?

Jak jste na moudro o bráně přišel?

V podstatě je trošku opsané od Komenského. Citátem to ale upřesnila až jedna paní doktorka, která mi dělala recenzi mé knížky. Celé je to o tom, že my, když chceme s chybami něco udělat, tak je vždycky lepší to brát s humorem než střílet plnými.

Čtěte také

Už začal školní rok. Těšil jste se zpátky před lavice?

Těšil. Vždycky je to lepší než všecky ty papírové bitvy a přípravy. Stoupnout si před děti a pracovat s nimi je gros naší práce. Myslím si, že to je to, proč to děláme.

Těšíval jste se na konci srpna jako školák zpátky do lavic?

Na prvním stupni neskutečně. Moje maminka dokonce říkala, že když jsem byl nemocný a šel jsem k lékaři, brával jsem si aktovku, kdyby náhodou. Když už jsem byl starší, tak to mírně klesalo, ale vždycky jsem se do školy těšil, bylo mi tam dobře. Byl to i důvod, proč jsem pak začal dělat učitele, právě kvůli tomu, že mi bylo ve škole prostě dobře.

Měl jste ještě nějaký jiný popud k tomu, že jste se stal kantorem?

Dávalo mi to smysl. Člověk může uplatnit všechny svoje věci, které má rád – od muziky, divadla, práce s dětmi... jezdíval jsem na tábory a podobné akce, takže mi to dávalo velký smysl.

Jste autorem knihy Ámos s námi a zlé pryč. Co znamená, že je to humorný nápovědník pro přemýšlivé učitele a rodiče?

Má to humorně napovídat, kde děláme chyby, místo abychom do toho nějak krutě řezali a trestali.

Čtěte také

Přiznám se ale, že jsem se tak trochu bál, když jsem zvolil tuto formu, že přece jenom od některých kolegů a kamarádů dostanu. A musím říct, že ne. Naopak ohlasy byly spíše ve smyslu: Hele, tak jsem to začala číst, Antoníne. Trochu jsem si na začátku říkala, za koho kopeš? Ale pak jsem se tomu smála a uvědomila jsem si – aha, to dělám taky, to je tak hloupé.

V tu chvíli mi došlo, že jsem to asi pojal správně.

Čili střílíte i do vlastních řad?

Samozřejmě.

A co vás tedy přivedlo na myšlenku sepsat humorný nápovědník?

Byla to taková oklika. Nejdřív vůbec myšlenka něco sepsat nebo dát dohromady a potom otázka, jakou formou. Člověk pronikne do spousty věcí. Znáte to obligátní: chlap v padesáti toho nejvíc ví, ale nikdo ho neposlouchá.

A potom je tu ještě jedna věc, která pro mě není úplně zanedbatelná. Psaní je pro mě velká relaxace a pomáhá mi proti vyhoření. V učitelské profesi je docela náročné nevyhořet.

Takže vám psaní pomáhá. Kdy na něj nacházíte čas?

Večer. Děti už odrůstají, takže jedině večer. Původně to vlastně měly být nápisy na trička. Když si i teď v knížce přečtete názvy kapitol, jsou to takové úderné nápisy. Když jsem jich měl asi sto, říkal jsem si, že je škoda je nevysvětlit. A proč to nezabalit do vtipu, aby si lidé řekli: Jo, to je fakt vtipné. Já už to dělat nebudu.

Čtěte také

Co všechno knížka obsahuje?

Obsahuje asi sto přešlapů, které my učitelé děláme. Říkám „my“, protože je děláme všichni. Jsem přesvědčený, že ne schválně. Učitelů, kteří by záměrně deptali nebo trápili své žáky, podle mě moc není. To jsou výjimky.

Jsou to tedy popisy přešlapů, kterých se jako učitelé dopouštíme, přestože nemusíme. Většinou je děláme proto, že nás na ně nikdo neupozornil. Já se na ně snažím upozornit odlehčenou formou a zároveň popsat, jaké mají následky, proč jsou hloupé a zbytečné a co jimi děláme sobě i dětem.

A pomáhá to? Když se vysmějete vlastním chybám, vyvarujete se jich příště?

Ano, protože nikdo nechce být směšný sám sobě. Nebo já to tak alespoň mám.

Je v knížce ještě něco dalšího?

Těch přešlapů je vlastně ještě víc, protože některé kapitoly jich sdružují několik. Kdybych je měl rozdělit do nějakých skupin, jsou jednak lidské – tedy jak učitel přistupuje k dětem a jak s nimi pracuje po lidské stránce. A potom profesní, kdy už jde třeba o didaktiku.

A co je dobrého na tom být kantorem?

Když vás baví práce s dětmi a smíříte se s tím, že výsledky své práce neuvidíte hned, je na tom strašně silné to, jakou máte moc udělat pro někoho ze školy příjemné místo a třeba mu něco dát do života.

Možná to zní trochu sobecky, ale být učitelem znamená mít v tomhle ohromnou moc.

Jak Antonín Václavík vzpomíná na svoji vůbec první vyučovací hodinu? A jakou odezvu má jeho výuka a postoj v lavicích? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Vladimír Kroc , opa
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.