Břetislav Tureček: Život ropných šejků je jiný, než si myslíme

Život ropných šajchů si často spojujeme s bezedným bohatstvím a marnotratností, konzervativními muslimskými mravy i třeba s velbloudími dostihy. Jak snadno vlastně může člověk při cestách do neznámých zemí podlehnout mylným představám a stereotypům?

První uvedení do širších souvislostí mě čekalo na zlatnickém trhu. Náhrdelníků za statisíce korun jsou plné výlohy. Když jsem se ze studijních důvodů zeptal jemenského klenotníka, kdo a proč si je kupuje, odpověděl, že obrovské množství zlata pořizují svým ženám Katařané. „Každý utrácí za něco jiného. Katařané si libují ve zlatě tak jako vy Evropané v autech a my Jemenci ve zbraních!“ zašklebil se.

Když jsem však při jiné příležitosti zmínil, že v Kuvajtu jsem v emírově paláci před lety viděl zlaté vodovodní kohoutky, dostalo se mi vysvětlení, že za takové nesmysly se v Kataru veřejné peníze neutrácejí.

Stejně jako v Kuvajtu, i tady chodí skoro všechny zdejší ženy s úplně zahaleným obličejem. Některé nemají v nikábu ani úzký průzor na oči, lépe řečeno zakrývá ho další kus lehké černé látky.

Jak mi bylo řečeno, není to jen proto, že by jim to nařídil manžel nebo samy byly tolik stydlivé. Některé Katařanky prý chodí úplně zahalené proto, aby se mohly na veřejnosti nerušeně a nepoznané scházet s jinými lidmi.

Na schůzky jezdí ve svých obřích terénních bourácích buď samy, nebo se nechají vozit šoférem. Ačkoli tuhle profesi zastávají v Kataru téměř výhradně lidé z Indie, Pákistánu, Egypta a dalších hodně hlučných zemí, tady skoro nikdo netroubí. Katařany uráželo, když na ně někdo houkal, a tak cizí řidiči museli na tento zběsilý orientální zvyk rychle zapomenout.

Zajímavé a možná také inspirativní je i to, že se tady prakticky nekrade. A to mluvíme o divokém a nebezpečném Blízkém východě. A tak se zdá, že je tu všechno o dost složitější, než si někdy myslíme.

Spustit audio