Bourání s Janem Vranovským: Japonsko není exotika, připomíná krajinu babiček

Jan Vranovský se před čtyřmi lety rozhodl podat přihlášku na univerzitu v Tokiu, vzhledem k nízké pravděpodobnosti přijetí však vůbec nečekal, že by mu studium mohlo vyjít. Po podání portfolia, překonání obrovského množství papírování a další administrativy a jednom skypovém pohovoru byl přijat a od té doby žije a působí v Japonsku. „Když jsem byl v Japonsku poprvé, očekával jsem exotiku. Po příjezdu jsem měl pocit, jako kdybych byl v prostředí ze svého dětství, v krajině své babičky,“ říká Jan. Dojem se prý pak do jisté míry začal projevovat i v jeho práci, ale i v životě a fungování v místní společnosti.

Když přijel do Tokia jako student, čekaly ho asi tři týdny administrativních záležitostí, návštěv nejrůznějších úřadů a shánění bydlení, což v natolik odlišné společnosti a bez znalosti jazyka skutečně není nic snadného. „První věc, na kterou člověk v Japonsku narazí, je nutnost mít japonské telefonní číslo k vyřizování veškerých záležitostí. Pokud si ale chcete v Japonsku vyřídit telefon, musíte už mít vyřízenou banku, bydlení a tak podobně. Byla to taková Hlava XXII,“ říká Jan. Ve škole pak bylo všechno úplně jinak, než čekal. „Přišel jsem do studia, velice mezinárodní místnosti, kde všichni mluví anglicky. Byly tam obří čtyřmetrové stavby vyrobené z jídelních hůlek, podivné stroje vyrobené z dřevěných desek. Vůbec jsem nevěděl, co je účelem,“ říká.

Čtvrt červených luceren v přístavním městě Nigata|foto: Jan Vranovský

Na začátku mu vůbec neřekli, co a proč má dělat. Byl přiřazen k jednomu ze starších studentů, společně pokračovali ve vývoji stroje, který obaluje jídelní hůlky lepidlem a hází je na zem. „Přes noc se ze mě stal inženýr, který vymýšlí, jak stroj zpevnit, jak napojit motor a udělat to tak, aby fungoval co nejlépe. Vidím v tom paralelu s tím, jak japonští tesaři v učení dostávají nejdřív za úkol vytvořit si vlastní sadu nástrojů,“ vysvětluje. Během tří měsíců zdokonalili stroj a společně pak před školou sestavili pavilon z jednoho milionu jídelních hůlek. „Teprve poté nám vysvětlili, co a proč jsme to dělali. Měli jsme už za sebou zkušenost té práce, byli jsme prakticky dělníci. Při jakékoliv teoretické výuce jsme měli už tuhle perspektivu,“ vysvětluje.

Ve druhém ročníku se pak zabývali městem, kterému se Jan Vranovský věnoval i ve své absolventské práci. „Pracoval jsem s informační entropií, studoval jsem Tokio z hlediska vnímání člověka. Pracovali jsme s mou rovnicí, která definuje krásu a množství informací, které člověk vnímá na základě kontextu,“ říká Jan. Jeho práci si můžete pročíst a prohlédnout zde.