Bohdan Holomíček pořádá místo vernisáží derniéry

Host (Bohdan Holomíček): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová). Možná jsme zapomněli říct, že pan Holomíček patří také k neplachým fotografům. Když jsem vás před čtrnácti dny sem k nám do Českého rozhlasu lákala, tak jste dosti váhal. Já jsem měla připravenou takovou otázku, jestli už jste dneska něco vyfotil, ale jenom z vrátnice sem k nám do třetího patra na Radiožurnál jste udělal asi 150 snímků.

Host (Bohdan Holomíček): No to trošku přeháníte, ale zase tady nejsem každý den, tak jsem toho rád využil.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak my jsme rádi, doufám, že uvidíme někde ty fotografie?

Host (Bohdan Holomíček): No já si myslím, že ano. Mohu je použít?

Moderátor (Naděžda Hávová). No samozřejmě.

Moderátor (Vladimír Kroc): Na úvod něco životopisných dat. Bohdan Holomíček se narodil roku 1943 v obci Synkevičovka na Ukrajině. Po válce se jeho rodina přestěhovala do Mladých Buků v Krkonoších. Vyučil se elektrikářem, pracoval jako montér, elektrikář a údržbář. Od roku 1995 se živí ve svobodném povolání jako fotograf. Své snímky vystavuje od roku 1969. Byl třeba jedním z autorů slavné pololegální výstavy 9+9 v Plasech v roce 1981. Posledních 20 let má několik výstav ročně. Včera měla derniéru Holomíčkova zatím poslední výstava v pražské Nové síni. Jeho fotografie vlastní řada světových galerií i muzeí. Nakladatelství Torst mu vydalo 2 monografie, teď vychází další kniha. Bohdan Holomíček žije v Jánských Lázních, je potřetí ženatý, má 2 syny.

Moderátor (Naděžda Hávová). Už jsme to před chvílí řekli, že včera měla derniéru vaše pražská výstava. Kdyby chtěl někdo přijít na vernisáž výstavy, tak by se asi divil, žádné totiž nepořádáte. S derniérami je to ale jiné a tak když jsem včera do Nové síně dorazila, tak jsem byla překvapena, kolik lidí tam na poslední chvíli ještě přišlo. Proč tedy jen derniéry? Žádné vernisáže?

Host (Bohdan Holomíček): Vy jste mně hezky řekla, že by se divil, kdyby přišel, protože ono už se mi mockrát stalo, že přišli lidi na vernisáž a moc se divili, protože tam žádné fotky nebyly. Tak víte, že to je jeden z důvodů, proč vlastně, protože to nestihnu. Nemám rád tyhlety řeči a oslavy. Takže jsem si řekl, že bude lepší přeskočit ten úvod a klidně tu výstavu dodělat zítra nebo pozítří a ten závěr že je daleko kratší. No a teď jsem se dostal do takové fáze, že tahleta derniéra už trvá třetí den, a tak nevím, co s tím budu dělat dál.

Moderátor (Vladimír Kroc): Není to trošku ale smutné, že vlastně v té derniéře už je smutek, že něco končí. Přece jenom vernisáž má v sobě něco...

Host (Bohdan Holomíček): Já jsem posílal pozvánky až poslední týden těsně před tím a já sám dostávám s předstihem dost pozvánek. Myslím že je to lepší buď to zítra a nebo nic.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je fakt, že když je vernisáž, člověk si říká: Mám dost času. Když vím, že je derniéra, tak musím jít, jinak už to nestihnu, takže to má vlastně racionální jádro. Jaké to je vybírat mezi fotkami a rozhodovat o tom, kterou na výstavě ukážete a která naopak zůstane dál v šuplíku?

Host (Bohdan Holomíček): To je velice bolestné a já tím hrozně trpím, protože já jsem nešťastný z toho, že nevím, co tam mám dát. Chtěl bych, aby každý, kdo tam přijde, odhadnu asi, kdo by tam mohl přijít, tak aby tam našel něco, co by ho potěšilo, nejlépe sebe nebo aspoň příbuzného nějakého. Protože já za tu dobu tak jsem už potkal dost lidí a každého jsem si vyfotil, takže jsem trošku nešťastný. Ani to neumím říct. Pak když už to je, tak tu výstavu bych samozřejmě udělal jinak. Je to kombinace technických problémů.

Moderátor (Naděžda Hávová). My ještě musíme zmínit, že výstava, která právě včera skončila v pražské Nové síni, tak byla takovým dárkem k vašim šedesátým narozeninám. To musí být hezký dárek.

Host (Bohdan Holomíček): Protože jsem obklopen přáteli a kamarády a tito nejbližší přátelé se dozvěděli, že mám tu Novou síň obzvláště rád, je krásná a jednou v noci jsme tam vystavovali před deseti lety přesně Dušana Šimánka výstavu, která byla nádherná. Tak jsme tam tak seděli, popíjeli a instalovali a bylo to hrozně hezký. A tak jsem si v duchu přál, pak jsem to někde asi řekl a právě moji přátelé sehnali na to peníze a vlastně já jsem se vůbec nemusel o nic starat, jenom dodat obrázky a tím jsem se dostal do té stresující situace, co tam dát a aby to bylo pěkný. Já mám rád, aby ty výstavy byly pěkný, nejenom obsahem, ale když tam člověk přijde, aby se mu to líbilo. Proto hrozně rád vystavuji, že uchopit ten prostor, proto mě ta vernisáž stresuje, že vlastně tam musím chvíli být. Když přijdu pozdě, tak tam jako sedím a pokuřuji a koukám a nějak zažít to místo a ono se to za chvíli nějak vyloupne.

Moderátor (Vladimír Kroc): Řadu let fotíte divadelní prostředí, zákulisí koncertů, výstav, fotíte známé, kamarády, přírodu. Odborníci říkají způsobu vaší práce Obrazový deník. Jan Macháček ale nedávno v novinách napsal: Bohdana Holomíčka nelze zařadit jenom mezi dokumentaristy, není ani reportér, který povinně reaguje na událost. Otázka zní, jaký je tedy Bohdan Holomíček fotograf?

Host (Bohdan Holomíček): Já nevím, co vám mám na to říct.

Moderátor (Vladimír Kroc): Není to tedy dokumentární fotografie?

Host (Bohdan Holomíček): Já mám výhodu, že si můžu fotit, co chci. Že vlastně tu a tam když mám nějakou zakázku, tak ten problém zase je, že je tam termín odevzdání práce, takže si vlastně tak chodím a fotím, co se mi líbí a co mě baví. Je to dokumentový, je to možný, ano.

Moderátor (Naděžda Hávová): Já jsem včera měla takový pocit, když jsem procházela tou výstavou, že se dívám na takové rodinné album.

Host (Bohdan Holomíček): No, to je asi docela přiléhavé, i když se tam třeba nenajdete vy, tak ono to je jedno, ty rodiny jsou v podstatě jakoby z několika takových modelů. Ale takhle to vlastně začalo, že jsem začal fotit doma a všem těm, kdo začínají fotit nebo chtějí fotit, říkám a doporučuji, foťte doma své nejbližší, a mladým, aby fotili ve škole, protože mně je líto, že nemám z té doby fotky. To je jediné, co stojí za to.

Moderátor (Naděžda Hávová): Když jste začal fotografovat, tak se psal rok 1957. Vzpomenete si, co jste vyfotil jako první?

Host (Bohdan Holomíček): Já si myslím, že jako první jsem dělal právě obrázky u vánočního stromečku, když jsem dostal ten foťák.

Moderátor (Vladimír Kroc): Už tehdy jste pracoval tím svým způsobem, že fotíte hodně. Je nějaký průměr, kolik vyfotíte snímků za den?

Host (Bohdan Holomíček): Ta křivka vystoupla do neúnosné výše, já jsem za rok vyfotil před dvěma lety asi tisíc osm set kinofilmů, ale do toho jsou právě i ty divadla, kdy prostě to je najednou blok, 30 kinofilmů za 2 hodiny, ale běžně aspoň 1 film určitě si vyfotím, kolem 2, 3.

Moderátor (Vladimír Kroc): Úplně mě jímá hrůza, když si představím, jak musí vypadat váš archiv. Máte ho zpracován?

Host (Bohdan Holomíček): Zpracován ne, ale snažím se ho trošku udržovat v nějakém řádu, který jsem si nějak kupodivu od začátku, že ty negativy okamžitě vyvolávám. To máme historky hochů, kteří mají pytle nevyvolaných filmů a že to jednou vyvolají, tak to už nikdy neudělají. Tak to dělám okamžitě, protože tam je nutná ta zpětná vazba, abych viděl, jestli nemám porouchaný přístroj, ale hlavně se tím učím ty chyby, že je vidím a abych je neopakoval. Hned to ukládám, rozstříhám a zařadím správně, datum tam dám a uložím, takže kdybyste, až budete za 10 let chtít po mně fotku, tak se zeptám, kdy to bylo, vlezu do krabice, rok 2004,a tam mám Český rozhlas, Kroc, Hávová.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vám určitě teď musela udělat radost technická vymoženost, ten technický pokrok. Jsou tady digitální fotoaparáty a při tom množství fotografií a filmů, které vy vyfotíte, tak já si myslím, že digitální foťák je pro vás taková jakoby spása z hůry.

Host (Bohdan Holomíček): Nevím, jestli je správný výraz, že mně to udělalo radost, ale je to úplně nová věc a je to úplně čerstvé a já jsem dostal loni k narozeninám, aby mě přátelé, kteří znali můj postoj k digitální fotce, tak mi věnovali takového malého Sony z Jánských Lázní, to je takový absolutně jednoduchý přístroj a má to jenom jedno mega a s tím, že mě naštvou a já jsem s ním začal fotit a ono mě to zaskočilo, že to funguje. Zrovna shodou okolností jsem fotil Národní divadlo a protože jsem to měl normálně už pokryté a měl jsem tam čas a mohl jsem být na jevišti a s tímhle Sony jsem to nafotil, šel jsem něco ukázat do kanceláře a oni to okamžitě použili do programu a vůbec je nezajímalo, jestli to je jeden mega nebo 8 mega. Docela jsem zjistil, že to je opravdu jedno, že to je úplně o něčem jiném. Je to o tom, co tam je.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste nám řekl, než jsme šli do studia, že jste se narodil úplně přesně. Že vám vyhovuje přece jenom ta klasika.

Host (Bohdan Holomíček): To mě vyhovuje, ano. Asi to je tím, že kdyby ty počítače už byly dřív a já jsem si už s nimi hrál v dětství, tak možná, že jo. Takže dneska ti mladí mají obrovský náskok. Takže já se teď akorát naučil, žena mě naučila zapnout ten počítač, pomalinku, týden po týdnu jako když se naučí člověk cizího slova jedno slůvko, takže už umím se podívat na obrázek, umím ho zvětšit, ale teď jsem dostal takový starý počítač, který už jsem zahltil těma fotkami, který už odmítá cokoliv přijmout. Klasika je, že já ten proces mohu absolutně ovlivnit do toho papíru, je to kouzlo té temné komory, i to ticho, i to rádio, které tam poslouchám, pořad Dva na jednoho mohu při tom poslouchat. Takže to je hrozně příjemné.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane Holomíčku, dovedete si představit, co byste dělal, kdybyste se narodil třeba před dvěma sty lety?

Host (Bohdan Holomíček): Tak to nevím, co by ze mě bylo. Asi bych někde pásl krávy.

Moderátor (Vladimír Kroc): Spíš byste maloval obrázky. Vy jste naťukl práci pro Národní divadlo. Budeme si o tom povídat, ale až po písničce.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vraťme se ještě k tomu Národnímu divadlu. Před rokem jste dostal nabídku od Národního divadla. Vy jste je kompletně zdokumentoval. Fotil jste tehdy od kotelny přes vrátnici, dílny, šatny, jeviště. Práci jste teď dokončil. Jaký z ní máte pocit?

Host (Bohdan Holomíček): Trošku zoufalý, protože jednak jsem nedostal žádné zadání. Já jsem se teprve začal seznamovat s tím terénem a zjistil jsem, jak je to vlastně obrovský rozsáhlý podnik, 3 scény, balet, opera, činohra. V podstatě balet jsem předtím nikdy nefotil a teď, co s tím, jak to uchopit? Protože jsem vzešel z prostého lidu, tak mám nejraději právě ty, co tam pracují za tím, protože ty nejsou vidět a ty tam jsou také pořád stejně jako ti herci. A herci, to je tak těžká práce, já to vím moc dobře, ale jsou tam ti hoši, kteří to stavějí denně, takže já mám rád ten šmach, tohle kolem, ale tak velké divadlo jsem v podstatě snad ani nefotil. Teď byl právě problém, co s tím. Tak jsem tak jako se rozhlížel, aby se člověk přiblížil, tak tam něco vyfotí, pak tam přinese obrázky a to je takový klasický postup, který hezky funguje a mám ho rád a je vděčný a myslím, že to je tak asi nejlepší.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je nějaké prostředí, kde byste fotit nechtěl, kterého byste se třeba bál?

Host (Bohdan Holomíček): Nechtěl bych fotit nějakou válku, to mě vůbec neláká. Já bych chtěl svými obrázky dělat lidem radost. Já chci dělat hezké fotky.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste proslul mimo jiné díky fotografování Václava Havla. S Havlovými jste se dostal do kontaktu někdy v první polovině 70. let. Jak jste se vůbec seznámili?

Host (Bohdan Holomíček): To si pamatuji docela přesně, protože tam v Trutnově paní Hošková, s kterou jsem se seznámil, že jsem tam fotil nějaké divadélka. Ona prodávala v Knize a Havlovi chodili k ní do Knihy, když byly ty novinky. Pak jsme se seznámili a oni, že by mě měli navštívit. Ona mi řekla: Hele tam je nějaký zajímavý Václav Havel. Já jsem vůbec nevěděl, kdo to byl, mě to nezajímalo. Nechceš tam jít se mnou? Pojď, uděláš si s nimi obrázky. Bylo to 4. května v roce 1974. My jsme tam šli pěšky přes kopeček, já jsem je vyfotil, Václav mi ukázal svůj dům, já jsem všechno vyfotil, udělal jsem úplně na začátku nejlepší fotky, jak jsou s Olgou u stolu. Přinesl jsem za týden fotky, udělal jsem nové a už to bylo. Tam bylo právě, že já jsem rád, že jsem nevěděl, kdo to je a oni neznali mě a přistoupili ke mně naprosto otevřeně a hezky jsme se spřátelili.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ze začátku devadesátých let jste byl hradním fotografem. Zanedlouho jste toho ale nechal.

Host (Bohdan Holomíček): To není pravda, já jsem nikdy hradní fotograf nebyl. To jsem ještě dělal v kotelně, ale měl jsem možnost právě díky této známosti tam jít, tak nevím, proč bych dělal hradního fotografa, když tohleto bylo lepší tam jít a prostě na hezké věci.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pravda je, že nejznámější fotky Václava Havla a jeho ženy Olgy jste udělal právě vy a to z počátku 90. let, kdy se Václav Havel stal poprvé prezidentem.

Host (Bohdan Holomíček): Protože jsem k němu měl přístup i na Hrádeček nebo mě navštěvovali u mě doma, když to šlo.

Moderátor (Vladimír Kroc): To znamená, že to nebylo nic oficiálního, vy jste měl zkrátka jenom otevřené dveře i na Hrad.

Host (Bohdan Holomíček): To bylo hrozně hezké, 25. únor v roce 1990 a já jsem měl letět s Václavem Havlem do Moskvy, to zařídil ještě Joska Skalník, že by bylo dobré, abych to já dokumentoval, a tak jsem věděl, že bych měl s nimi letět, ale nevěděl jsem, jak to mám udělat. Na Staroměstském náměstí byla demonstrace obrovská a jak já to mám udělat, a tak jsem si vytipoval, kudy asi budou odjíždět, to se povedlo a auto s Václavem Havlem jelo kolem a Václav mě viděl a říkal: Ahoj Bohdane, víš o tom, že ráno letíš s námi do Moskvy? Já jsem řekl, že o tom, ale že nevím, co mám dělat. On řekl: Tak pojď, pojeď se mnou. Já jsem se do toho auta nemohl dostat, protože ty auta byly obklopeny množstvím lidí, ale podařilo se, odvez mě na Hrad a teď mě ukazoval ty prostory, kanceláře a všechny ty koupelny, stejně jako když mi ukazoval Hrádeček, takže to bylo hrozně milé, takže jsem s ním trávil celé odpoledne až do večera. Udělal jsem z toho asi dvou nebo třídílnou knihu, kterou jsem mu už věnoval, takže to bylo hrozně hezké.

Moderátor (Vladimír Kroc): Před vysíláním jste fotil v takové té místnosti, kde se připravují zprávy, a jedna kolegyně odmítla, řekla: Já raději ne. Stává se vám to často a respektujete, když lidi nechtějí být zvěčněni?

Host (Bohdan Holomíček): Teď vlastně, jak je ta nová doba po té revoluci, tak teď najednou, a těch způsobů, jak se zeptat, je celá řada, to záleží na prostředí, ale jinak to naprosto respektuji a dokonce jsem tomu i rád, protože nemusím pak pro ty lidi ty fotky dělat.

Moderátor (Vladimír Kroc): Přiznám se a myslím si, že je to normální, že člověk neví, jak se tvářit, když na něj někdo namíří objektiv. Předpokládám, že vy sám taky nebýváte rád fotografován.

Host (Bohdan Holomíček): To není úplně pravda, protože já vím, jak to je a přijde mi komické, že třeba Breton utíká před fotografy a sám fotil lidi. Vím, jak se mám postavit. Já bych toho využil, abyste věděli, jak se máte tvářit.

Moderátor (Vladimír Kroc): Teď se nám stalo to, že nám host začal se věnovat svojí práci a zřejmě nebude chtít odpovídat na otázky.

Moderátor (Naděžda Hávová): Já jsem se chtěla zeptat pana Holomíčka, co fotí úplně nejraději. Když jsem navštívila tu včerejší vaši výstavu, tak jsem si všimla, že jedním z nejčastějších objektů posledních let je váš pejsek Ťapka z útulku.

Host (Bohdan Holomíček): Ona je úžasně fotogenická, ale jestli jste si všimla, tak ta Ťapka vždycky je u něčeho nebo s nějakou známou osobností, takže ta Ťapka, on to je takový trojský kůň, že na ni navléknu něco, co je v tom druhém plánu a co mám rád.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak možná, že i ta Ťapka pomáhá otevírat ta srdce.

Moderátor (Vladimír Kroc): Stalo se vám někdy, že by vás někdo oslovil, že by chtěl být od vás fotografován a vy jste do toho neměl chuť?

Host (Bohdan Holomíček): Na to si moc nevzpomínám.

Moderátor (Vladimír Kroc): Nemáte žádné zábrany v tomhle směru?

Host (Bohdan Holomíček). Ne. Děkuji a chtěl bych všechny pozdravit. Omlouvám se všem těm, kterým jsem ještě neudělal obrázky, ať jsou ještě trpěliví.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak my vám přejeme hodně síly do další práce, děkujeme za rozhovor.

Host (Bohdan Holomíček): Já také děkuji kolem, protože to nevíte, já jsem si vždycky přál vidět, jak to tady je a je to docela milé. Mě překvapilo, že když člověk přijde do televize, že na něj nastoupí vizážisti a tady nikdo není, kdo by vám upravoval hlas, že?

Moderátor (Vladimír Kroc): To jste věděl, aniž byste věděl, my jsme si nastavili samozřejmě mikrofon, ale můžeme slíbit, že pokud to bude možné, tak vlastně všechny fotky, které teď spontánně vznikly, tak po domluvě s naším hostem, budou někde k vidění, takže děkujeme za neformální rozhovor.

Host (Bohdan Holomíček): Za oknem je ještě jedna kolegyně, kterou jsem ještě neviděl, můžu?

Moderátor (Naděžda Hávová): Rozhodně, naše paní produkční. Pane Holomíčku, my přejeme hodně síly do další práce. Díky za rozhovor, byla to příjemně strávená půlhodina. Mějte se hezky, na shledanou.

Host (Bohdan Holomíček): Na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Snad se i vám uplynulých 30 minut na Radiožurnálu líbilo. Příští týden se na vás opět těší Vladimír Kroc a Naděžda Hávová. Do té doby ať se vám Český rozhlas 1 dobře poslouchá.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.