Biatlonista a influencer Mánek: Víc si vydělám na instagramu, přiznává. Anorexie je podle něj stále tabu

Ondro, máš za sebou poslední juniorskou sezonu v biatlonu. Jak ji hodnotíš?

Byla to jedna z neúspěšnějších sezon v mém životě, zároveň to ale bylo trochu nevyzpytatelné, protože z počátku sezony to nebylo podle představ. Sezona nám začíná v listopadu, to byly první dospělácké závody IBU Cup, kde jsem neměl úplně optimální běžeckou formu. Zároveň jsem měl zhruba o pět kilo víc, než na finále sezony, kdy bylo juniorské mistrovství světa v Kazachstánu. Vypadalo to ne úplně tak nadějně, ale vygradovalo to v super sezonu. Jsem moc spokojený, že se na mistrovství světa povedly hezké výsledky a že jsem se dostal do mužské reprezentace. Za mě tedy parádní sezona.

Jsi tedy připravený jít mezi chlapy?

Mám za sebou první týden, máme zase prvního trenéra, než jsme měli loni v juniorské mančaftu, ale zatím jsem spokojený. Měli jsme mít první týden v Jablonci, kde máme středisko, ale byl jsem doma, protože jsem měl nějaké doktory. Zatím si nestěžuji, ale já jsem takový kontroverzně problémový typ člověka, tak asi něco lehkého časem přijde, ale nic závažného a bude to fajn.

Jak velký je to skok přejít z juniorů do mužské kategorie? V čem se to liší?

Pokud to můžu porovnávat výsledkově, tak mužská kategorie je zhruba o minutu rychlejší na nejkratší vzdálenosti, na které závodíme, což je 10 kilometrů sprint. Ono se řekne, že je to hloupá minuta, ale je to strašně moc.

Liší se to víc v běhu nebo ve střelbě?

V posledním roce, kdy junioři finišují v kategorii, tak se časy střelby dají porovnávat s těmi nejlepšími ve Světovém poháru. V posledním roce spousta juniorů závodí ve Světovém poháru stabilně, takže střelba je na podobné úrovni, ale běh se zdaleka rovnat nemůže. Je tam každý rok znát, i když občas někdo ustřelí a někdo stejně starý jako já už byl i na bedně a dva roky zpátky jezdil podobně jako my v Česku. Asi je to reálné, ale musí to být ojedinělý případ.

Pocházíš ze Šumavy ale trénuješ v Jablonci nad Nisou, to je hrozně daleko od sebe...

Je to strašně daleko, ale já jsme odmala zvyklý, že jsem extrémně rozlítaný. Když trénujeme v Jablonci, na víkendy se vracím domů a už mi to ani nepřijde. Jsem už tak zvyklý řídit a je to tři a půl až čtyři hodiny jedna ta cesta. Je to náročné v přejíždění, já jsem jediný ze závodníků, kdo takhle přejíždí, protože všichni ostatní jsou z větších středisek. Letohrad, Nové Město na Moravě, Jilemnice a Jablonec nad Nisou a většinou jsou všichni z těchto čtyř hlavních areálů a já jsem tam jediný ze Šumavy. Na Šumavě asi žádný jiný biatlonista není...Předtím, než si člověk udělá řidičák, tak potřebuje extrémní pomoc a zázemí od rodičů. Momentálně asi na Šumavě není a nebyl nikdo, kdo by měl takové rodiče, co by byli schopni akceptovat takové šílené tempo a měli na to možnosti i v práci. Než jsem byl soběstačný, tak by to bez rodičů nešlo. Do Jablonce jsem začal jezdit v 15 letech, to jsem byl ještě na vzduchovce, takže jsem střílel za barákem na 10 metrů diabolkami, to je v pohodě. Pak ale od 16 let přecházíte na malorážku, kde se střílí na 50 metrů a nemůžete střílet, kde se vám zachce. Pak jsem už musel cestovat do Jablonce, protože to už na Šumavě nešlo, bylo by to neperspektivní a neměl jsem ani žádného trenéra. Potřeboval jsem nad sebou tvrdou ruku a dohled. Za tři roky už to bude 10 let, co jsem začal takhle cestovat.

Jsi známý tím, že velmi aktivně spojuješ svojí biatlonovou kariéru s tou influencerskou. Je to pro tebe a vrstevníky automatické?

Automatické to asi není, ale jak jsem v tom světě strašně dlouho, přijde mi to takové spontánní a zažitý automatismus. Ve 12 letech jsem začínal na youtube, se kterým jsem přestal, což mě mrzí, protože dnes by to mohlo být úplně jinde a našlo by si to své publikum. Bylo to v době, kdy jsem přecházel z běžeckého lyžování na biatlon. Jak jsem ze Šumavy, tak ty lidi to tam úplně...skončil jsem s tím proto, že když jsem šel třeba po chodbě ve škole, tak starší spolužáci mého bráchy mi to dávali hodně sežrat. Pro tak mladého adolescenta je to náročné, ale zároveň si myslím, proč mám stabilní střelbu. Když jste od útlého věku zvyklí na velkou kritiku, tak vás to zocelí. Myslím, že to tak všechno mělo být.

Dokonce jsi řekl, že už se dnes sport bez sociálních sítích nedá dělat. Jak jsi to myslel?

Myslel jsem to tak a je to takový můj pocit za poslední roky, co se pohybuji v tom prostředí sociálních sítích, že to dříve fungovalo jinak. Co jsem se bavil se sportovci, kteří už ukončili kariéru, tak když vás dříve chtěl někdo podpořit, protože bez partnerů a finanční podpory to nejde, tak vás chtěli vás podpořit jako sportovce. Dneska už to tak nejde, protože každá firma, nebo podnikatel, co vám dá finanční obnos, tak z toho chce mít nějaký benefit a být vidět. Dneska mám pocit, že je spousta sportovců, co mají výborné výsledky, ale nejsou tolik vidět, takže sportovec, který je méně úspěšný a dobře vypadá, umí se lépe prezentovat, tak je pro tu firmu mnohem zajímavější.

Snažíš se nějaké své kolegy třeba navést k tomu, aby se tomu věnovali? Pomáháš jim?

Nějakou pomoc po mě kdysi chtěli už v Olympijském výboru, ale já jsem přesvědčený, že když to člověk nemá v sobě, nebo mu ty sítě dělá někdo jiný, tak to nikdy nebude tak fungovat. Lidi už dneska nejsou blbí a poznají to. Tři roky zpátky jsem se trochu víc začal bavit s bývalou biatlonistkou Evou Puskarčíkovou a říkal jsem jí, hele Evi, ty jednou skončíš, tak pojď a začni něco dělat, protože tady je strašně nevyužitý potenciál. To jsem jí řekl asi druhý den, co jsme se začali bavit, tak docela koukala. Teď už je to přes rok, co Eva skončila a protože se tomu začala věnovat, tak jí to asi i chytlo. Spoustu sportovců jsem k tomu namotivoval, nejen holky, ale i kluky. Třeba Adam Václavík, Kuba Štvrtecký a můj vrstevník Jonáš Mareček, kteří jsou v dospělé reprezentaci. Myslím, že se v tom kluci začínají trochu chytat a že to sklízí první ovoce.

Jak bereš slovo influencer? Pro spoustu lidí to označení zní totiž hanebně. Jak moc myslíš, že ovlivňuješ své sledující?

Nějak si to uvědomuji. Když je člověk méně nebo více známý, tak si musí dávat extrémní pozor na to, kde se ukazuje a co vyvádí. Myslím různé večírky, nebo všechny akce, které už dnes k vrcholovému sportu patří. Člověk by měl být hodně obezřetný jak s obsahem, tak s tím, jak se bude kde chovat. Lidi milují senzace a více než výsledky všechny zajímá co, kdo kde vyvede a s kým se vyspí. Vliv si určitě uvědomuji a vše, co dávám ven, tak ač to nevypadá, mám to promyšlené, i když to občas vypadá jako totální spontánní kravina.

To jo, už tě týden sleduji...

To si musíš občas klepat na čelo, co jsem to zase vymyslel.

Jak moc si spolupráce, co se na sociální sítě vybíráš? Je to vždy propojené se sportem, nebo naopak jde spoustu věcí mimo?

Propojenou spolupráci se sportem mám teď asi jen jednu, takovou velkou. Podepsali jsme ji s jednou firmou na sportovní hole a boty, tak to je takové, že se to ke mě hodí a zároveň to byla pro mě taková vysněná firma, takže je to hezké, že se sny staly realitou. Zbytek je navázaný na životní styl. V biatlonovém svazu to máme trochu tvrdší, protože když je to nějaký partner, který by šel do korespondence s partnery svazu, tak by to není možné. Je to tak ale dobře, protože pak nejsou naštvané firmy, co podporují svaz a platí nám přípravu. Nebylo by to dobré jít do nějaké konfrontace.

Říkal jsi, že jsi začínal na YouTube, když ti bylo 12 let. Co jsi tam dával? To tě bavilo stříhat videa?

To ne, tam byl jen základní střih, žádné zvukové efekty, žádná hudba v pozadí, nic. Byla to doba, kdy youtubeři začínali, třeba Teri Blitzen - Tereza Hodanová, nebo Jirka Král, Nikola Čechová alias Shopaholic Nicol a tyhle velká jména. Mě to strašně bavilo na ně koukat a říkal jsem si, že to zkusím. Dělal jsem to asi dva roky a za tu dobu jsem měl asi 15 tisíc odběratelů, což pro dvanáctiletého kluka byl fakt masakr. První video bylo myslím 25 faktů o mě a bylo fakt šílené. Teď to mám skryté, protože to je sice moje součást, nestydím se za to, ale nepotřebuji se tím chlubit.

Co takovému klukovi ze Šumavy přinese přes 40 tisíc sledujících na instagramu?

Těžká otázka, řekl bych, že všechno dohromady. Šlo to ruku v ruce, když byl třeba nějaký pěkný biatlonový výsledek, něco to přineslo, pak jsem byl na nějakých akcích s jinými lidmi, to taky něco přineslo a začalo se to nabalovat, až najednou je z toho to, co je. Doufám, že nekončíme a že porosteme dál.

V několika rozhovorech jsi zmiňoval svoji instagramovou kamarádku Andulu, kterou sleduje několik set tisíc lidí, převážně maminek. Na co chytáš její sledující?

Moje publikum je hodně monotónní, kdy mám z 90 procent ženy, ale já tam ani chlapy nechci. Hezké sportovkyně zase sledují jen chlapy. Beru to tak, z toho byznysového pohledu, tak chlap, když něco chce, tak nečeká a jde a koupí si to. Maminky, ženy, jsou takové škudlilky, čekají na slevy a zároveň je to hrozně milé publikum. Musím zaklepat, já vůbec nemám žádné ošklivé zprávy, pokud se tedy zrovna nepovede nějaký závod v biatlonu, třeba štafety, kdy můj kamarád musel na trestné kolo a pak nám lidi psali, že závodíme z jejich daní, přitom si ani neuvědomují, jak složité je vůbec trefit terč. Mám v podstatě jen holky, povedlo se to. Když se s nějakým známým člověkem někde ukazujete, tak to lidi pak zajímá, jdou se na vás podívat a když je zaujmete, tak tam zůstanou.

Nezasahuje ti někdy tvoření obsahu pro sociální sítě do tréninku?

S tímhle problémem jsem se hodně potýkal loni ze začátku sezony. Byli jsme na jedné akci, kde bylo třeba 100 českých influencerů, byla to akce jedné módní značky. Bylo to v době, kdy jsme začínali s tréninkem a zasahovalo to, ale podařilo se nám s trenérem domluvit. Od té doby nic, potřeboval jsem si to v hlavě trochu ujasnit. Je to hodně lákavé, protože svět sociálních sítích člověka určitým způsobem trochu pohltí a je na každém, jak se s tím zvládne vyrovnat. Jak jsme zmiňovali, jsem obyčejný kluk ze Šumavy a když pak přijdete k větším penězům, tak každé nedospělé dítě začne dělat kraviny a bude utrácet a bude si myslet, co není za pána. Když si ale splníte materiální sny, tak zjistíte, že to o tom není. Mám ale pocit, že si to každý musí splnit, aby si to uvědomil. Po loňské sezoně, když jsem dojel na mistrovství světa junioru pátý a kdybych možná trefil o jeden terč víc, třeba by to i cinklo. Namotivovalo mě to makat dál a uvědomil si, že sportovní pocit z dobrého výsledku se nedá s ničím na sociálních sítích srovnávat.

Čím si vyděláš víc peněz? Biatlonem nebo instagramem?

Zatím to bylo víc instagramem, ale myslím, že když se člověku začne dařit, přijdou první výsledky a od toho se odvíjí i prize money, které jsou v biatlonu docela dobré, samozřejmě se nemůžeme bavit o částkách ve fotbale nebo hokeji. Biatlon se ale hodně vyšvihl, určitě se to nedá porovnávat se situací, která je v Česku třeba s běžeckým lyžováním.

Jak to funguje v juniorských a dorosteneckých kategoriích v biatlonu?

Byl jsem tři roky, co jsem byl v juniorech, tak jsme byli pod ministerstvem vnitra. Měli jsme tu nejzákladnější smlouvu, nebylo to na žádné vyskakování. Je to ale dobře, protože mám pocit, že když člověk ve věku 17, 18, 19 let a mentálně člověk není tak vyzrálý na to, aby pojímal větší finanční obnos, tak se bojím, že to může lidi z určité části zkazit. Z hlediska výchovy to je dobrý krok.

Byl by to velký rozdíl, kdyby jsi v Jablonci žil a nemusel jsi dojíždět ze Šumavy?

Rozdíl by to byl, ale já bych tam žít nechtěl. Nechci žít jinde, než na Šumavě, chtěl bych to pak postupně směřovat dál na své bydlení, barák a chci tam být. Pro trénink, na běžecké lyžování, je to nejlepší prostředí v celém Česku. Okolo Zadova a Horské Kvildy, což jsou hlavní dominanty Šumavy je takový jiný vzduch. Lépe se tam sportuje, bavil jsem se o tom i s Katkou Neumannovou. Když bydlím 20 minut od Zadova, tak tam dojíždím skoro na každý trénink, protože u nás mám pocit, že se mi neběží tak dobře. Možná je to částečně vsugerované, ale nejsem jediný, kdo si to myslím.

Překvapuje mě, když jsi zmiňoval biatlonová centra, že na Šumavě nic není?

Diskutovalo se o tom asi dva roky zpátky. Ve Vimperku, kde to mělo být, skiareál Vodník, tak docházelo k silným názorovým střetům mezi těmi nejvlivnějšími lidmi. Už byl myslím i hotový projekt na biatlonový areál, ale pak se to úplně zametlo ze stolu. Asi kvůli ekologii a jiným věcem. Je to škoda, protože by to usnadnilo situaci spoustě rodičům, kteří nemají finanční prostředky na to, aby mohli své děti podporovat, i když jsou to třeba talentovaní biatlonisté.

Patříš mezi ty, kteří veřejně mluví o vlastní zkušenosti s anorexií. Je důležité o tom mluvit?

Je to hodně důležité, protože tohle je problém, který se už dávno netýká jen žen ve sportu, ale i chlapů. Možná by se posluchači hodně divili, kolik aktuálně hodně dobrých sportovců tento problém řeší. Je dobré o tom mluvit, protože i kdyby to mělo pomoci jen jednomu člověku...Byly to desítky, možná stovky lidí, kdy jsem o tom začal před třemi lety mluvit a byl jsem na tom nejhůř, tak se ozvali, že mi děkují. Je to pořád trochu tabu, hlavně mezi klukama.

Kdy to vypuklo u tebe a co bylo tím spouštěčem?

Paradoxně to bylo před sezonou, kdy jsem přivezl tři medaile z dorosteneckého mistrovství světa ve Švýcarsku. Byl to asi rok 2019, někdy v září, před sezonou. Bylo to docela riskantní, když se vám změní váha o 15 kilo od října do prosince. Hodně jsem poslouchal narážky od kluků, ale my máme takový specifický vztah v tom biatlonovém prostředí, že to bylo jako ze srandy. Každá sranda ale někdy skončí a když to slyšíte každý den, tak to v hloubi duši zůstává. Asi i vlivem sociálních sítích a tím, co vidíte v televizi ty závodníky, a to televize trochu přidává, tak jsou všichni extrémně hubení. Já jsem somatotyp takový, že mám trochu větší nohy, menší vršek a měl jsem z toho komplexy. Pak mě zachránil až covid.

Když dosáhneš na medaili na mistrovství světa a pak ti propukne taková nemoc, není pak těžké si říct, že to není ta cesta k úspěchu?

Určitě je to těžké. Když si to vybavím ty závody, tak kdo se trochu orientuje v nutriční vyváženosti jídla, tak jsem jedl třeba 600 až 1000 kalorií denně, ale spaloval jsem 3500 na tréninku, k tomu bazální metabolismus třeba 1800 kalorií. Takhle jsem na mistrovství světa fungoval a věděl jsem, že to tělo pak potřebovalo před závodem dostat šok, takže jsem snědl třeba obrovskou čokoládu, aby bylo tělo připravené jet. Odjel jsem závod a byl jsem úplně, ale úplně vyřízenej. Vůbec si nepamatuji, jak se mi to podařilo. Na celém mistrovství světa jsem minul asi dva terče z deseti položek, ta střelba byla extrémně koncentrovaná. Pokud hlava poručí, tělo to akceptuje. Už to ale nechci asi nikdy zažít, protože to nebylo dobré období. Navíc když máte tuhle nemoc, tak si pořád přijdete tlustí. Pořád se porovnávají fotky před a po a nikdy to není dost. Všichni, co si prošli touhle nemocí, tak stačí jeden pohled na člověka, u kterého máte pochybnosti, tak to vidíte.

Poznáš to? Podle čeho?
Styl mluvy, chování, gestikulace, pohled...

Fakt?

Většinou jsou roztěkaní a nedej bože, že je budete chtít vzít na snídani nebo na oběd, to je pak průser.

Jak se dá skloubit anorexie a vrcholový sport? Před závodem jsi nakopl tělo tabulkou čokolády, ale to přece není udržitelné?

Rozhodně to není udržitelné. Měl jsem sezení s výživovou poradkyní, protože mám zase docela málo kilo, ale vše je v pohodě, udělala měření a řekla, že jsem v perfektní formě. Řešili jsme tenhle problém a ona říkala, že je to udržitelní tak na půl roku a pak by se tělo sesypalo. Já nikdy nebyl v akutní fázi, že by mi padaly vlasy, nebo problém s nehty. Vím, že spousta sportovců byla v této fázi a nepovedlo se jim vrátit zpátky, protože tělo bylo tak vyčerpané, že už to nebylo reálné.

Říkal jsi, že tě z toho dostal covid. Jak jsi to myslel?

V roce 2020 jsme měli mistrovství Evropy juniorů v Hochfilzenu v Rakousku, pak jsme se vrátili a začala karanténa. Nudil jsem se a chodili mi domů všechny ty balíčky od různých firem s jídlem, tak jsem to tam pral páté přes deváté, jenže jak jsem před tím zhubl těch 15 kilo, tak jsem přibral ještě o 10 víc.

Takže jsi přibral 25 kilo?

No, dvacet. Masakr. Pak jsem to shodil, když jsme začali trénovat, ale to bylo z extrému do extrému a už to nechci zažít. Přijde mi, že na svůj věk už toho bylo dost.

S jakými ambicemi jdeš do příští sezony?

Začíná nám sezona IBU Cupu, je to nižší forma Světového poháru, ale je tam obrovská konkurence a první místa obsazují Norové. V Norsku je třeba 50 závodníků, kteří jsou schopni jezdit hodně stabilně a je pro ně prestiž se dostat i do toho IBU Cupu. Loni jsem tam byl nejlíp asi na 11. místě, což byl srovnatelný výsledek jako na juniorském mistrovství světa. Když by se mi tam dařilo třeba do první dvacítky, bylo by to super a kdyby se povedlo i lépe, tak by byla možnost dostat se do Světového poháru, což by byl můj sen.

Jak bude probíhat tvoje příprava?

Prakticky jediný volný měsíc byl duben, celý květen už jsme trénovali v Jablonci. Od pondělí do pátku se připravujeme, v pátek dopoledne končíme, někdo si pak potřebuje dojet do školy a nebo za jinými povinnostmi. Prvních 14 dní v červnu jedeme do Ramsau do Rakouska, tam se těším moc. Nevím, jestli tam budeme lyžovat na ledovci, pak budeme zase v Česku a pak bude další zahraniční soustředění asi v srpnu, září. V říjnu už zase do Ramsau na ledovec a sezona je tady. Teď máme hodně posilovny, ačkoliv to možná není vidět, ale máme to specifické, že vůbec neposilujeme nohy. Nohy jsou unavené z kolečkových lyží, takže posilujeme vršek a je to buď maximální síla nebo kruháče. Jezdíme na kole, běháme a střílíme. Do července je to dlouhé v nízkých intenzitách, aby se tělo adaptovalo na zátěž a do rychlosti se půjde až od srpna.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas