Básně jsou nejintimnější místnost mé duše, říká bubeník Vacík. Své nitro poodhaluje deníkem komiksů

Dnes je hostem muzikant, bubeník, grafik, designér, výtvarník Miloš Vacík. Zítra budete slavit dvacet šest let existence Tam Tam Batucady, možná se k tomu ještě vrátíme. Ale co je taky důležité, vy pokřtíte na koncertě svojí knížku, komiks Bubeníkův ro(c)k. Je to něco jako deník Miloše Vacíka?

Přesně tak, je to můj deník v komiksové podobě. Kdo zná moje diáře a skicáky, které mám pořád u sebe, já si rád píši. Nepíšu si do žádných počítačů, mobilů, já si vždy kreslím, píšu si. A když se na to kamarádi dívali, tak mě to napadlo. Člověk nerad ukazuje své diáře – ne, že by tam bylo nějaké tajemství, ale přece jenom.

Tak jsem zvolil, že se odhalím ještě víc a každý svůj den jsem nakreslil do takových deníků, svých skicáků. Postupně jsem hledal formu, koloroval jsem to, protože mám rád komiksy odjakživa, tak to vyšlo v podobě deníku. A protože miluji Čapka, tak jsem si říkal, že to nazvu Bubeníkův ro(c)k. Dal jsem tam céčko do závorky, aby to bylo trošku rockovější, ale vlastně je to nahlédnutí do života nejen aktivního bubeníka, muzikanta, ale také výtvarníka, trošku rodiče. Je to můj rok v obrazech.

Čtěte také

Oceňuji věci hnilobné a pomíjivé. Rozpadání dává vzniknout něčemu novému, říká všeuměl František Štorm

Nemá být deník ale spíš intimní záležitost? Svěřujete se jinak s pomyšlením, že své zápisky zveřejníte?

Je pravda, že když jsem to tvořil, tak jsem na to nemyslel. Chtěl jsem být upřímný a nějakým způsobem autentický. Takže autentické to je. Je pravda, že osten ostychu a toho, že dávám nahlédnout do svého života a do života kapely, tam je. Je v tom kus autenticity a do toho risku jsem šel.

Já jsem tady opravdu náhodou nalistoval 12. srpen. „Dnes se před 50 lety narodil mým rodičům krásný, talentovaný, moudrý, pracovitý a skromný chlapeček. A tady je miminko. Bude se jmenovat po tatínkovi.“ Je to dobře nebo nevýhoda, že jste také Miloš? Vy máte přezdívku Miloš Mio Vacík.

K tomu obrázku, miminko v jedné ruce drží paličku a v druhé štětec. To je moje celoživotní věc, mě to tahá na obě dvě strany a naštěstí se mi to povedlo zkombinovat. Co se týče jména, tatínek byl Miloš. Aby se to nepletlo, v naší rodině mi od malička říkali Mio nebo Mija. Můj bratr Michael je znám jako Miky a jsou lidi, kteří ani neví, že se jmenuje Michael, je to Miky.

Já jsem s tím žil. Lidé, kteří mě mají rádi a jsou mi blízcí, v mém okolí mi říkají Mio. Já se takto i podepisuji a nějakým způsobem mi to zůstalo, jde to se mnou.

Jak tedy Bubeníkův ro(c)k, ten komiksový deník vznikal? Bylo to tak, že jste důsledně každý den zapisoval, kreslil, maloval, ilustroval?

Ano, to byla ta výzva, že opravdu každý den jsem se poctivě, třeba do tří, do dvou do noci opravdu kreslil, abych byl pravdivý. Je pravda, že někdy jsem to nestačil vybarvit, tak jsem třeba několik dnů kreslil bez vybarvování. Je to opravdu všechno dělané rukou, bez předkreslení, jak jsem to v tu chvíli kreslil, tak to tam zůstalo. Potom jsem to třeba jenom později koloroval.

Jsou tam dvě místa. Já jsem byl na cestách v New Yorku s výstavou a ve Španělsku, tam třeba jsem někdy pro pestrý program nestačil kreslit každý den, tak je formou shrnutí. Ale devadesát osm procent je kresleno každý den.

Čtěte také

Rýmovat ve spaní je strašně jednoduché. První mi v hlavě běží slova, pak až obrazy, říká písničkář a básník Jiří Dědeček

Když teď deník vyšel, řeklo vám to něco nového o sobě samotném?

To je hezká otázka. Zaprvé mi to řeklo o mě to, že jsem schopen nebo ochoten se odhalit. Byť od 18 let hraji muziku a skládám a prošel jsem různými projekty, tak jsem člověk, který není exhibicionista. Na pódiu se něco stane a jdu do toho naplno: je to moje práce, miluji to, je tam vždy to srdce. Ale že jsem ochoten se tímto způsobem trošku lidem odkrýt, to je zajímavé zjištění.

Ale také mi došlo, že když do toho dáváte, že věříte, v co děláte, tu lásku – a já jsem vděčný, že dělám, co mě baví, nebo se snažím vždy v tom, co dělám, najít něco, aby mě to bavilo a těšilo, abych se radoval – tak je to snazší. Vím, že ten otisk je upřímný, je v tom radost a upřímnost, snad to je pro to trošku omluva.

Léčebné rytmy

Hostem Radiožurnálu je dnes Miloš Vacík mladší. Tatínek byl básník, to je možná jediné, co vás nepotkalo. Nebo také píšete básně?

Popravdě píšu básně, ale je to opravdu nejintimnější místnost mojí duše, nebo jak to nazvat. Malíř se nějakým způsobem odhaluje, touto knížkou také. Ale básníci, pokud jsou upřímní a opravdu ryzí – a já jsem v tom vyrůstal, verše mého tatínka jsou nesmírně silné a provází mě celý život. Jsou krásné, síla v nich je.

Ale právě s ohledem na mého tátu se stydím jít do světa s mými verši, s mými básněmi, protože tam tu sílu cítím. Ale kdo ví, třeba se osmělím a představím i svoji poezii.

Miloš Vacík a Vladimír Kroc|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Vy jste vystudoval výtvarnou školu Václava Hollara v Praze. Ale jak jste řekl, od osmnácti let se věnujete hlavně hudbě. Mimochodem, jak jste od flétny přišel na bubny?

Pozor, už v sedmi letech, když jsem šel do hudebky, tak nás se na hudební nauce paní učitelka zeptala, na co chceme hrát. A já jsem věděl, že chci hrát na bubny. Vůbec nevím, kde se to vzalo, asi jsem miloval indiány, Rychlý šípy, Vinnetoua a takové. Asi jsem jako kluk chtěl něco ovládat a bubny ve mně evokovaly dobrodružství, nějakou sílu nezkrotnou. To mi bylo zakázáno, že jsem ještě moc malý, takže jsem tři roky, nechci říct přímo protrpěl, ale nebavilo mě to.

Příčnou flétnu jsem teda absolvoval, a potom hned v 11 letech jsem šel za svým snem. Měl jsem štěstí, že v Radimce na Břevnově učil Ivan Dominák, legendární bubeník, který si mě vzal pod svá křídla. Já jsem k Ivanovi Dominákovi chodil roky a tam to začalo. Takže jsem si kreslil, bubnoval a vždy to šlo ruku v ruce.

Když jsme spolu naposledy mluvili, tak jste mi řekl zajímavou věc, že bubnování je také léčebný proces. V čem to spočívá nebo jak vy to cítíte?

Čtěte také

Perkuse musí být sexy, dokážou navodit i trans. Potřebujete vášeň a špetku drzosti, líčí Imran Zangi

To je na delší povídání. Já to zkusím zkrátit. Já si myslím, že kdybych nebyl bubeníkem, kdybych nebubnoval, určité fáze mého života by dopadly jinak. Jak jsem řekl, bicí jsou emoce, bubny něco rozechvíváte: nemyslím jenom paličkami a dlaněmi ty bubny, ale prostor kolem sebe.

Já o sobě říkám, že jsem takový vodič. Miluji improvizaci a často se mi stane, že když hraji, tak najednou jsem v té hudbě, je kolem mě a já už to neřídím, ale nechávám to plynout. Improvizaci mám rád a myslím, že bubny mi hodně pomohly v životě.

Ví se, že po celé planetě existuje tisíce druhů bicích nástrojů. Ve všech kulturách, ve všech etnikách bicí nástroj hraje nějakou roli. Jsou etnika, kde já jsem zrovna studoval, kde tu roli má hlavní, a to není náhoda. Jsou šamanské cesty, kde pomocí bubnu se propojujete s nějakými světy, komunikujete s něčím, co tady nechci nazývat. Já šamanskou cestou nejdu, ale díky bubnu se dějí věci, které se nedají přesně pojmenovat nebo identifikovat, a prostě se něco děje.

Myslím si, že to má i léčebné procesy určitě. Jsou terapie, kdy lidé, kteří potřebují pomoc, dostanou bubny a dvě hodiny bubnují. Určitě se jim pak něco změní jak v mentální rovině, tak ve fyzické. Prostě vás to třeba minimálně pročistí po nějaké energetické rovině. Jak říkám, bubnuji dlouho a myslím si, že buben je opravdu léčebný nástroj.

Jak promlouvá v rytmu samby výtvarná složka uměleckého vyjádření? Poslechněte si celý rozhovor s hostem Vladimíra Kroce.