Barytonista Rajniš: Čeština je pro cizince v opeře oříšek. Nechápu, jak někteří zvládají Janáčka

Jste pořád někde na cestách, kdy je ten čas, kdy se Jiří Rajniš zastaví?

Čtěte také

Magdalena Kožená: Talent nestačí. Bez psychické odolnosti se operní kariéra dělat nedá

Je to součást povolání a s oblibou říkám, že je to v rámci koníčku nádherná vášeň – cestování za operou. Ale kolikrát si člověk řekne, že čím je starší, tím víc si uvědomuje, že návraty domů a mít zázemí je pěkné. Takže to rád kombinuji, docela se to daří v poslední době.

Lákadlo být doma bylo časté, ale kufry k tomu patří. Pořád říkám, že Maria Callas nemohla pořád zpívat po městech v Řecku, prostě se to tak rozlétne a ty prestižní budovy jsou v USA, Itálii, Francii, Japonsku, Austrálii, takže to jinak nejde. Nechceme zpívat přes Skype jako za covidu.

Když jste začal brát vážně vaší profesní dráhu, tak jste se rozhodl, že budete působit v německy mluvících zemích. Proč?

Díky tomu, že rodiče byli v divadlech operní pěvci a znal jsem prostředí poměrně dobře od dětství. Vnímal jsem nejenom tu krásu, která mě od tří let chytila, že jsem se stal fanatikem pro divadlo, hudbu a operu, ale tím, že když jsem vyzrával, tak jsem byl vybaven tím, co to obnáší konkrétně tady. Vnímal jsem nahrávky i z nejprestižnějších operních domů a měl jsem touhu a tendenci jít do světa co nejdřív.

Začal jsem studovat v Americe, a když se člověk vrací a nikdo tady na něj nečeká, říkal jsem si, že začnu a zkusím to tam, kde mě vůbec neznají. Když jim ukážu v pěti, šesti minutách na konkurzu, co umím, třeba mě přijmou. To se po velkých peripetiích, zkoušení, mnoha konkurzech a mnoha cestách stalo, a to právě v tom Německu.

Baryton Jiří Rajniš, dirigent Marek Štilec, tenor Daniel Matoušek a Filharmonie B. Martinů Zlín v Příbrami|foto:Rafael Brom, Český rozhlas

Když jste dostal poprvé nabídku účinkovat v proslulé La Scale, říkal jste si: Musím zavolat někomu, kdo už tam byl, abych věděl, do čeho jdu?

Ne, ale má to také svůj příběh. V covidu byla drsná doba, od drážďanské opery jsem se vydal cestou volné nohy. Nabídek bylo spoustu, najednou se roztrhl pytel a nabídky se šířily ze všech stran, i u nás a na Slovensku. Tím, že jsem poznával operní manažery a měl jsem nějakou zkušenost, oslovil jsem jednoho člověka, který mě viděl v Drážďanech. Napsal jsem mu a on mě přijal. Začala spolupráce s jedním z nejsilnějších managementů v operním světě.

Spolupráce se rozrostla a poměrně jsem zabředl i do italského repertoáru s Mozartem, do stěžejních operních domů v Itálii, Francii, Belgii. Najednou to začalo.

Rusalka se zpívala česky, vy jste tam byl jako hajný jediný Čech. Ostatní neměli problémy s češtinou? Věděli, co zpívají?

V případě titulních rolí je pro Ukrajinku slovanský jazyk blíž. Je to samozřejmě pro ně náročné, pro cizince jako takové. Janáček, to jsou oříšky, a nechápu, jak to někteří pěvci zvládají. A opravdu se to některým daří.

A vy jste měl árie naposlouchané už od rodičů?

Čtěte také

V roli Carmen si dovolím víc než v běžném životě, přiznává operní pěvkyně Ester Pavlů

To byla největší výhoda. Táta se role učil intenzivně, doma i v autě. A já se tak role fakt naučil a později jsem je jenom v podstatě oprášil.

Kdy se pozná, jestli to bude bariton, bas, tenor? V tom dospívání?

Víceméně ano, ale u holek je to tam trošku dřív, zrají dřív. Vyzrávání je mezi 15. a 20. rokem. Ukluka bych řekl, že hlas bude zrát pořád, od 20 do 30 let. Každý to má individuálně, ale i u mě zjišťuji, že hlas je někde jinde než před deseti lety. A dalo by se říct, že máme čas dělat role až po čtyřicítce u barytonu a basu, u tenora možná dříve. Když má člověk dispozice, tak se to dá, ale je to individuální, každý je jinak disponován.

Když se vaši kolegové, operní pěvci dozvědí, že opereta vám není cizí, dívají se na vás s despektem?

Ne, mám mnoho kolegů, kteří se zabývají operetou. Doufám, že opereta má své místo, sice na místech, kde by měla být, konkrétně v Praze v Karlíně, už vymřela, ale docela si zachovávají i menší divadla u nás tuto formu. I pro diváka, je to chytlavé, že tu operetu mají. Na operetě jsem vyrostl, maminka byla v Karlíně, měl jsem možnost začínat roličkami v operetách.

Opereta má co do činění s operním zpíváním. Ona je náročná. Lehár, Strauss, Kálmán to psali pro vybavené operní pěvce. Takže mnoho našich kolegů se zabývá operetou a je to pěkné, protože písničky jsou melodické a je to opravdu pro operního zpěváka.

Nežije teď opera v době, kdy je nutné, aby pěvci a pěvkyně takzvaně dobře vypadali?

Je to i o preferencích daného divadla a týmu, konkrétního díla, co se bude dělat. Co si budeme povídat, spíš dobrá kondice je pro operního pěvce dobrá. Mít energii je dobré. Když člověk chřadne a je na dietách, tak u mě jako barytona je to asi nereálné.

Přemýšlím o kombinaci hraní a operního zpěvu. Jsou árie, které jsou tak těžké, že máte co dělat, abyste je vyzpíval, a na hraní už není energie?

Čtěte také

Místo diplomatů Mařenka, Jeník a Kecal. České zastoupení v Bruselu rozezněly árie z Prodané nevěsty

Když se díváte na televizi na populárního zpěváka, tak každý má své grimasy. A my máme pekelně těžké árie a tam je zásadní se na to soustředit technicky. Vyváženost s herectvím je, pokud je člověk oproštěný a má dobrou režii, tak to jde snáz. Ale když je koncert a vy se ptáte na těžkou árii, tak tam je dobré se na to koncentrovat.

Ale je to kus od kusu. Kdo má lepší dispozice, tak nemusí, kdo třeba na sobě pracoval a nezvládá to tak uvolněně, tak je lepší, když se na to soustředí. Ta opera je prostě náročná.

Na co se Jiří Rajniš letos těší nejvíce? Poslechněte si celý rozhovor.