Bára Basiková: Po proudu plavou jen mrtvé ryby. Vždycky jsem dělala to, za čím si stojím

Jaké období prožíváš v souvislosti s dokumentem Bára Basiková?

Čtěte také

Helena Třeštíková: Moje zásada je být co nejpravdivější. A s Bárou to šlo úžasně, ona taková je

Prožívám to s obrovskou euforií a neustálým dojetím, karlovarský festival odstartoval veliký boom, protože co se dělo po projekci ve velkém sále Hotelu Thermal bylo něco neuvěřitelného a mimořádného. A i paní režisérka Helena Třeštíková plalaka, a ta prý nikdy nepláče. Opravdu, dojetí bylo neuvěřitelné.

Další a další projekce na různých festivalech pořád přinášejí nové a nové pozitivní ohlasy, můžu říct, že zatím na film nebyl jeden jediný negativní názor, všichni ho přijímají s nadšením, údivem a s díky. Jsem zaskočená, nebyla jsem na to připravená.

Když mi bylo 12 let, tak píseň Souměrná válcovala hitparády. Co tahle píseň s tebou dělá?

Upřímně, když zpíváš a slyšíš tu píseň tolik let, tak ti trochu leze na nervy, to přiznávám a nechci lhát. Ale tak to mají asi všichni zpěváci a kapely, mají svoje hity, a ty chtějí jejich fanoušci slyšet. Takže musejí ji i po dvoutisící na koncertě dát.

V tu doby jsi byla zpěvačkou číslo 1, protože jsi měla nejhranější píseň…

Byl to hezký pocit, hlavně to bylo všechno tenkrát úplně jinak, ta doba, kdo ji zažil, se nedá s dneškem srovnávat ve všech ohledech. Ve společnosti a showbyznysu nebyl internet, nebyly mobilní telefony, to si málokdo z dnešních mladých lidí dokáže představit. Rádio, hitparáda, desky, vinyly, cédéčka, to bylo něco.

Kdy jsi viděla poprvé dokument?

Loni, protože se skoro dva roky stříhal, postprodukce na filmu je hodně důležitá. Když jsem to viděla, tak znáš to – když se díváš na svoje starý fotky, tak asi nejásáš, jak ti to slušelo.

A co tě překvapilo, co všechno se ti stalo, nebo jaká jsi byla?

Čtěte také

„Ze života to taky nevystřihnu, tak to nechám i ve filmu.“ Bára Basiková se po 30 letech vrací v dokumentu Heleny Třeštíkové

Oboje. Nezapomínáš svůj život, milníky, krajně mezní situace, ale určité detaily i výpovědi, které byly v tu dobu reálné a autentické, tak s odstupem několika let vnímáš jinak. Říkáš tam věci, které si už dneska nemyslíš, vidíš se, jak děláš špatné rozhodnutí, chyby, ale s tím jsem do toho šla, a paní režisérka Třeštíková chtěla točit pravdivý film.

A já pravdivá byla, vlastně mi to nedělalo problém, protože jsem nikdy v životě neměla obavy něco říct. V tomhle jsem pankáč, radši říkám pravdu, ať je těžce stravitelná a skousnutelná, než si vymýšlet a na něco si hrát.

Říkala sis, co tomu řeknou lidi?

Ano, ale to jsem si říkala vždycky, už když jsem zpívala poprvé s Precedensem nebo začala spolupracovat s Michalem Pavlíčkem, protože jsem nikdy nebyla komerční, nikdy jsem nebyla po proudu, protože jak se říká – po proudu jenom mrtvý ryby plavou. A spíš jsem byla proti, ale ne nějak násilně. Prostě chtěla jsem si dělat to, za čím si stojím a čemu věřím, nebýt pokrytec a předstírat něco, co tak není.

Takže jsem byla vždycky připravená na to, že mohou přijít negativní názory, že mě spousta lidí neskousne, nepřijme. Ale je mi to příjemnější, protože je to ryzí a upřímný. Takže jsem věděla, že na to budou různé pohledy a názory. Ale jak dřív, tak tentokrát mi bylo jedno, co si o mně budou lidi myslet, stejně se nikdy nezavděčíš všem, a nechtěla jsem se nikdy podbízet ani hudbou, ani filmem. Je to tak, jak to je – tohle jsem já a vy si o mně myslete, co chcete.

Je tam něco, co ti chybí z toho, co víš, že jste za tři dekády natočily, ale není to tam?

Čtěte také

Při psaní skladeb jsem velký samotář, říká slovenská zpěvačka Tamara Kramar

Měla jsem obrovské právo veta, co vyjmout z filmu, nebo tam naopak něco dát, to mi Helena Třeštíková umožnila. A já jsem nezasahovala, opravdu ne, pochopitelně do hodiny a půl nacpat padesát let, je velice těžké. Chybí tam spousta mezníků, ale pokud jsme chtěli celistvý útvar, tak je tam všechno, co tam být má. A Česká televize ještě příští rok na podzim uvede třídílnou sérii, kde bude film rozšířenější, bude tam víc zajímavých momentů.

Životem jsem si musela projít a prokousat se

Ve filmu člověk zjistí, jak silná jsi a jak silná jsi byla. Zjistila jsi to o sobě zpětně také?

Od malička jsem neměla dostatek sebevědomí, jsem z generace, kdy byly děti ještě bity, a my s bráchou jsme byli řezaní fakt strašně. Když si to dneska zpětně uvědomím, tak je to absurdní, protože to bylo za hlouposti. Navíc jsem měla komplikovaný vztah s mojí maminkou, to také ve filmu je, a životní start tě nastaví a nasměruje.

Takže jsem si nikdy nevěřila v podstatě v ničem, velmi jsem o sobě pochybovala ve všem, ať už ve zpěvu, tak osobních schopnostech, dovednostech. Prostě sebevědomí chybělo, nějak jsem si tím životem musela projít a prokousat se. A teď když ten film vidím, tak teprve teď si uvědomuji, že nejsem tak úplně marná, že jsem toho zvládla poměrně hodně a teď mám ze sebe konečně dobrý pocit.

Jak automaticky se počítá s tím, že umělec sebevědomí musí mít? Jak se s tím dá bojovat, dá se sebevědomí předstírat?

No, dá se. Je to v podstatě určitý druh exhibicionismu, který se sebevědomím nemusí souviset. Moje první televizní vystoupení, když mi bylo 12 let v pořadu Zpívá celá rodina, tak tam vidíš takového chudáčka, ostříhaného, nevím, proč mě stříhali na kluka. Strašně jsem si kousala nehty, byla jsem neustále nervózní, a takhle jsem fungovala. Ale když přišla návštěva, někdo řekl – Baruško, zazpívej nám. V tu chvíli jsem se suverénně postavila a zazpívala jsem, jak nejlíp jsem uměla. Na tu chvíli jsem nějaké sebevědomí asi měla, chuť a potřebu něco ukázat, určitou dávku exhibicionismu. A když návštěva odešla, tak jsem zase zalezla do pokojíčku.

Čtěte také

Lenny: Hell.o je pro mě láska. Nové, rockové album může být risk, ale chtěla jsem vytvořit to, co by mě bavilo

A tak jsem to měla dlouho. Byla jsem sice schopná na jeviště vlézt, ale je to strašně těžké předstoupit před lidi, aby se ti netřásl hlas. Ale nějak postupem času jsem to získávala, sama sebe jsem vychovávala, směrovala, nabíráš zkušenosti, zažíváš různé situace a život tě posouvá a ty si to pro sebe zpracováváš. Musela jsem se to naučit sama.

Je tvůj přístup takový, že za sebou necháš povinnosti, začne ti práce a z tebe se stane někdo úplně jiný? Je to ten přístup?

Je to tak, ale s tím, že ať stojím na jevišti kdekoliv a kdykoliv, za jakýchkoliv situacích, tak práci odvádím na sto procent. Není to automatické, že nastoupím, bezmyšlenkovitě odzpívám a hlavou se mi honí, co budu vařit k večeři. Písničku, kterou zpívám po třítisící, zpívám, jako bych ji zpívala poprvé. Dávám do toho pořád svoje emoce, city a zpívám, jak nejlíp umím.

Tvoje poslední deska vyšla před osmi lety. Nemáš chuť udělat další hudební krok?

Asi by to něco chtělo. Pokaždé mě baví, když najdu nové spolupracovníky a zase se dělá nový projekt. Samotná tvorba je vždycky krásný proces. Budu o tom přemýšlet…

Jak Bára Basiková vzpomíná na knihu Rozhovory s útěkem? Poslechněte si celý rozhovor.