Baník a Bezruči se propojují ve fanatismu, oddanosti a lásce. Máme vlastní ultras, říká umělecký šéf divadla Jan Holec

Hynek zmínil, že do Divadla Petra Bezruče přišel po absolvování JAMU. Mě tak napadá, je v roce 2024 pořád atraktivní být členem nějakého souboru? Má to pro herce soubor smysl ve srovnání s volnou nohou?

Hynek Tajovský: Myslím si, že určitě. Pro začínající herce je to největší škola a člověk nabírá největší zkušenosti, vidí zkušenější kolegy a ve velmi intenzivním procesu s nimi úzce spolupracuje a učí se od nich nové věci, které třeba na škole úplně nepobere.

A co to je? Co se člověk učí?

Tajovský: Tak třeba pracovní morálka, řekněme.

V dobrém slova smyslu?

Tajovský: V dobrém slova smyslu. (směje se)

Já jsem viděl studium herectví z dálky, z katedry produkce. A tam mi přišlo, že to bylo velmi intenzivní a že pak v profesionálním provozu byla pracovní morálka trošku nižší. Takže je to opačně?

Tajovský: Asi je to divadlo od divadla nebo projekt od projektu. Mám pocit, že u nás se hodně dbá na to, abychom byli opravdu včas na zkoušce, ideálně dřív.

Jan Holec: Pardon, že to přeruším. My jsme dneska měli s Hynkem ráno sraz a přišel o 10 minut později. Takže nevím, jestli se to naučil za ty dva roky.

Tajovský: Ještě se učím. (směje se)

Je to v procesu. Má smysl vést soubor i z hlediska uměleckého šéfování? Má pořád smysl ten starý, konzervativní, dobrý způsob – umělecký soubor, dramaturgická linie?

Čtěte také

Natáčení je osamocené a stresující. Chyběla mi stálost, říká k angažmá v Divadle Na zábradlí Simona Lewandowska

Holec: Osobně to mám tak, že vím, že už se na volnou nohu nechci vrátit. Pro mě je kontinuální a intenzivní práce na jednom místě zásadní pro to, jaká témata, jaké texty, jaký materiál si člověk může vybírat.

My se třeba zabýváme věcmi, které jdou do hloubky, a člověk musí v tom kolektivu mít určitou míru důvěry. Může se vzájemně otevřít a přistoupit k tomu skrze osobní vklad úplně všech zúčastněných. A to si myslím, že při projektové práci na volné noze nelze. Pro mě je to zásadní způsob práce, který má smysl rozvíjet.

Hynek přišel ve fázi, kdy byl soubor už etablovaný, došlo tam k nějakým změnám, už byl nastavený herecký styl a Hynek s prominutím přišel po škole trošku jako vemeno – takové ne úplně poučené. A ten skok, který udělal za půl roku, za rok, za rok a půl, za dva roky, je pro mě úplně nevídaný.

Teď vnímám Hynka jako herce vybaveného pro to, aby se dál rozvíjel, ale už má tak velký vklad, že se o jeho budoucnost a kariéru absolutně nebojím.

To znamená, že ten proces devemenizace, když to nazvu odborně, opravdu dělá ten soubor? Cítíte taky, že devemenizace probíhá?

Tajovský: (směje se) Asi probíhá. Někdy s mým vědomím, někdy bez mého, ale něco děje.

Divadelní ultras

Baníček, ale, ale, ale. V pátek máte možnost v případě, že vyrazíte na Colours of Ostrava, vidět to na scéně Vítkovice Gong Stage od 18 hodin. Sparťan Jan Holec nachystal tuto poctu. Je to pocta fanouškům, nebo je to zkoumání toho fenoménu a vztahu?

Holec: Spíše zkoumání. Mám totiž velkou lásku a úctu ke klubovému fotbalu a klubovému fandění a mám pocit, že jak Baník, tak Bezruči jsou značky města. Jsou to dva fenomény, které se v něčem propojují. Možná, řekněme, v nějakém fanatismu, oddanosti, lásce.

Děkovačky vypadají tak, že se roztočí šály a lidi řvou.

Vážně?

Holec: Máme vlastně ultras – a dědí se to. Člověk vnímá ty generace, jak lid vodí vlastní děti a ty děti pak už chodí… U inscenace Baníček, ale, ale, ale se to potvrdilo. Prodáváme před tím vlastní bezručácké šály a lidé si je kupují. Děkovačky vypadají tak, že se roztočí šály a lidé řvou. Je to na konci jako rockový koncert.

Čtěte také

Kozub a Krhut o humoru: Čím víc víš, tím víc si z toho můžeš utahovat

Podařilo se dostat do divadla nové diváky prostřednictvím zkoumání toho vztahu? Přišli fotbaloví ultras?

Holec: Jsou to skupinky, takoví lidé se objevují. To je na jednu stranu super, na druhou stranu je to někdy složité, protože to jsou lidé, kteří nejsou pravidelnými divadelními diváky a je to vidět. Třeba úplně nerozumí konvenci, že se nemůžou bavit, že nemůžou jíst, že není dobré odcházet a přicházet zpátky a snažit se propašovat nějaký drink…

Přitom by si člověk řekl, že to k sobě má blízko. Taky to má často přestávku.

Holec: My hrajeme bez přestávky.

To je možná ta chyba.

Holec: Jo, ale jsou zvyklí z ochozů, že i když je zákaz kouření, tak je v pohodě si na stadionu zapálit a hodit tam kelímek… A to v divadle úplně tak nefunguje. Možná na to v Gongu bude přívětivější prostor.

Co jste říkal vy, Hynku, když přišla tato inscenace? Mně se na tom líbí to vykročení z dramaturgie, protože rukopis Jana je skvělý v tom, že přibližuje a otvírá klasiku – ale najednou přišlo toto.

Tajovský: Byl jsem nadšený. Vždycky jsem chtěl dělat představení o fotbale, i když mu vůbec nerozumím, nikdy jsem ho nehrál a doteď jsem nepochopil ofsajd. Jsem původně hokejista a fotbal mě vůbec nezajímal. Ale byl jsem nadšený a těšil jsem se na to. Mám rád autorské divadlo a spolupráci s režisérem a to, že to je takový ucelený proces tvorby představení. Takže jsem se na to moc těšil.

Kterému týmu fandí Hynek Tajovský? Proč jsou v Ostravě tři tramvajové zastávky delší než v Brně či Praze? A co má herectví společného se sportem? Poslechněte si celý rozhovor!