Až poletí na Mars, budou američtí astronauti připraveni. Skoro na všechno
Představte si vyprahlou pouštní krajinu. Ale ne takovou tu s písečnými dunami jako na Sahaře. V téhle převažují rudé skály a pahorky jako na Marsu. Jsme v amerického Utahu. Mezinárodní marsovská společnost tam provozuje unikátní výzkumnou stanici. Šestičlenné týmy si v ní zkoušejí, jak přežít v nehostinném prostředí rudé planety.
Čtveřice lidí ve vesmírných skafandrech zatlouká kolíky do vyprahlé půdy a snaží se vztyčit jakousi konstrukci. Dorozumívají se vysílačkami. Za nimi se tyčí obytný modul – takový bílý kolmý válec vysoký odhadem nějakých osm, možná deset metrů, průměr má zhruba stejný.
Iluze je to na první pohled skoro dokonalá. Tady by se opravdu dal točit vědeckofantastický film o tom, jak taková mise na Marsu vypadá. A to je záměr, vysvětluje velitelka současné posádky studentů Technické univerzity státu Georgia Christine Redmondová.
Spolu s ní vstupuji přetlakovou komorou do obytného modulu, který má napodobovat něco, v čem budou jednou bydlet astronauti na Marsu.
„Jak vidíš, je to tady hodně těsné, nedá se tady ani rozpažit,“ říká. Prostor je tady zkrátka stejně vzácný jako voda.
„Máme tu malou sprchu. Ale abychom šetřili vodou, můžeme se sprchovat jen málokdy. Říkáme tomu ‚námořnická sprcha‘: můžeme při ní spotřebovat jenom jeden galon, tedy necelé čtyři litry vody,“ upozorňuje Christine.
Brokolice, nebo kuře? Poznáte to až při ochutnání
Takříkajíc vesmírný je tady dokonce i jídelníček. „Používáme sušené potraviny, které smícháme s vodou, a dají se jíst. Tohle je třeba zmražená dehydrovaná brokolice – aspoň myslím, že je to brokolice,“ váhá Christine.
„Někdy si nejsme jistí do poslední chvíle, než to ochutnáme,“ vysvětluje. „A tohle je kuře. Takhle nějak by mělo vypadat jídlo, které bude jíst posádka mise na Mars.“
Aby jim úplně nescházela přirozená strava, mohou si zdejší posádky vypěstovat něco vitamínů v malém skleníku za obytným modulem.
„Máme tady hodně čerstvého ovoce, zeleniny a bylinek. Dívej – tady jsou třeba jahody, které jsme mimochodem měli k snídani, a teď se připravuje salát k obědu. Nejde ale jenom o to, co tady vypěstujeme. Na stanici někdy hrozí ponorková nemoc. Sem se můžeme uchýlit, být sami a nemít na sobě skafandr.“
Slova velitelky Christine Redmondové o ponorkové nemoci pochopíte v hlavní obytné místnosti. Je to vlastně taková větší kuchyň se stolem uprostřed. Tady posádka vaří, jí, baví se, ale hlavně pracuje. Každý den její specialisté připravují hlášení a píší palubní deníky. Prostě plní všechny úkoly, jaké by měli při skutečné misi.
Možná právě tady začíná něčí vesmírná cesta
Není tahle hra na vesmírnou misi po pár dnech spíš tak trochu nuda? Zástupce velitelky Mathew Schumann se nad mou otázkou skoro pohorší.
„Hlavně pro někoho, kdo tady nikdy nebyl, je to skvělá zkušenost. Už jen procedura, kterou musíš projít, než můžeš vyjít ve skafandru ven, je zážitek. Může to působit docela nudně. Ale když si představíš, že se učíš postup, který třeba budeš potřebovat při skutečné misi na Mars, je to něco jiného. Pro mě je to asi to nejzajímavější,“ vysvětluje.
Kdoví. Třeba je to právě pro mladého inženýra Mathewa začátek cesty, která ho opravdu dovede až na Mars.
