Atmosféra novinky je Mono. Bohužel

Měl to být asi absolutní majstrštyk. Japonská post rockově instrumentální čtverka Mono neponechala nic náhodě a pozvala k natáčení novinky Hymn To The Immortal Wind téměř třicetihlavý smyčcový orchestr. Navíc celý proces nahrávání a mix znovu svěřila do rukou pravidelnému spolupracovníku, divočáku Steve Albinimu. Pokud tomu rozumím dobře, tak ke zkrocení případných přehnaně sentimentálních spádů skupiny. Jindy spolehlivý hlídací vlčák Albini tentokrát zklamal. Při hledání důvodu mě napadla karikatura studia přeplněného hudebníky, kam už se sám majitel pro frontu na chodbě nedostal, ale tak to jistě ve skutečnosti nebylo.

Mono|foto: archiv skupiny

NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELÝ PŘÍSPĚVEK!

Mono byli pro mainstream v celé té hlukově kytarové show vždy nejvíce přijatelní. Svou až popovou melodičností, pompézní gradací, která balancovala vždy na hraně snesitelnosti, vytvářeli elektrizující napětí plné zimních sychravých vizí v lehce kolorovaných bájích. Poměr mezi plakátovým patosem a znepokojivým kytarovým hučením byl v rovnováze. A do tohoto křehkého příměří najednou rázně vstoupil celý orchestr. Byl to sice logický krok v kariéře Mono, přesto od začátku nebezpečná hra s ohněm, který v tomto případě pálil víc, než je zdrávo.

Kvarteto jistě mělo v úmyslu vytvořit desku, která bude díky orchestraci variabilnější a v zaběhlém stylu kapely bude představovat vítané občerstvení. Místo toho došlo k pravému opaku. Z nadšení, že se jim podařilo dostrkat orchestr do studia, vzešla touha využít jejich sil v nových skladbách v maximální míře. Vojenskou terminologií: místo lehkého obojživelníka vyslali po třech letech čekání na novinku do terénu obrněný transportér, který se dýchavičně prodírá drážkami desky. Bohužel po cestě za své bere i většina dalších melodických ozvláštnění a gradace sedmi dlouhých kompozic, které se na novinku vešly. Z velebné slavnosti se postupně stává rozvláčná a obézní hra na velké umění. Kolegové The Mogwai nebo Sigur Rós tu a tam smyčce ve svých skladbách také používají, na rozdíl od Mono ovšem jen jako vzácné koření, se kterým se musí opatrně nakládat, aby nezadusilo primární rockovou chuť melancholického pokrmu.

Mono - Hymn To The Immortal Wind|foto: archiv skupiny

Jako maják pak ve více než hodinové stopáži desky Hymn To The Immortal Wind svítí do kraje šťavnatá závěrečná desetiminutovka Everlasting Light, což je na lídry kytarového post rocku proklatě málo. Přesto bych vás nerad touto recenzí odrazoval od návštěvy blížícího se koncertu, který proběhne v úterý 7. dubna v pražském Paláci Akropolis. Jsem totiž přesvědčen, že v tradičním čtyřčlenném složení půjde o mnohem výživnější zážitek než v případě desky, kterou osobně beru jako nepovedený ambiciózní úkrok v jinak zajímavé kariéře japonských snivců.