Apolena Rychlíková: O volbách budou rozhodovat i mladí voliči a voličky. Uvědomují si politici, co jim vůbec nabízejí?
Předvolební kampaň vrcholí a čeká nás nyní už jen poslední měsíc do voleb. S tím, jak se blíží, objevují se i nové apely směrem k různým voličským skupinám. Zatímco se seniory je u nás dlouhodobě nakládáno poměrně instrumentálně – jako s lidmi, kteří se jednoduše nechají opít rohlíkem, zmanipulovat řetězovými maily a koupit za pár důchodových stovek, opačné emoce budí mladí lidé.
Jsou vnímáni jako naděje a apeluje se, aby se o svou budoucnost aktivně zajímali. Co jim ale strany vůbec nabízejí?
Chudší mladí jsou všem „ukradený“
Momentálně už běží kampaně všech politických stran. Jenže o tom, jakou budoucnost se politická elita chystá nabídnout mladším lidem, mluví jen část z nich.
Svou kampaň pro mladé představila koalice Pirátů a Starostů. Jmenuje se jasně: Není nám to ukradený. Jde v ní o bydlení, duševní zdraví, sexualizované násilí, vzdělání, životní prostředí nebo digitalizaci.
Čtěte také
Tato kampaň působí – na rozdíl od oficiální kampaně „dospělé“ části koalice – svěže a odhodlaně. Je však otázka, jestli to na poslední chvíli na voliče zafunguje a skutečně přijdou.
Pravicová koalice Spolu měla původně kampaň vystavenou na Dominiku Ferim, po jeho odchodu z politiky v důsledku podezření z nevhodného chování vůči ženám jeho pověstný žlutý trojúhelník nikdo nezvládl nahradit. Kampaň pro mladé znovu koalice Spolu nastartovala v srpnu a rozhodla se nesázet jen na jednu osobnost, ale na plejádu mladých kandidátů a kandidátek do sněmovny.
Tradičně se nedaří mladé voliče a voličky oslovit sociální demokracii, a to ačkoliv na Západě jsou voliči levice právě mezi mladými. Letošní program ČSSD přitom překvapivě připomíná západní levici a akcentuje celou řadu témat, které jsou pro mladší populaci stěžejní: krizi bydlení, levnou práci nebo postavení žen a mužů.
Úplný opak pak představuje hlavní vládní strana ANO.
Andrej Babiš ve své třetí kandidatuře úplně pozbyl i náznaky svého slavného hesla „Ano, bude líp“, kde ještě za pomoci liberálních tváří, jako byl Martin Stropnický nebo Jiří Zlatuška, apeloval, „aby se za nás děti nestyděly“. Tím samozřejmě necílil na mladé voličstvo, ale vytvářel zdání, že mu na budoucnosti Česka sejde.
Dnes razí heslo „až do roztrhání těla“ a chce bránit, co údajně vydobyl. Již tradičně míří na seniory a seniorky a část lidí zklamaných polistopadovým režimem. Stejně jako Tomio Okamura používá agresivní a nacionalistický slovník.
Je to však ANO i SPD, které v určité míře dokáží „lovit“ i mezi mladými – především těmi bez maturity nebo v různě nekvalifikované práci. A v tom je právě ten problém.
Čtěte také
Ti, kteří patří k saturovaným a vzdělanějším, často chodit volí a mají v politice na výběr. Problém s nezájmem o politiku je spíše u těch, kteří se už dnes cítí zatracovaní a někdy možná i zbyteční. Jsou to lidé, kteří jako svou jedinou budoucnost vidí v práci za jednu z nejnižších minimálních mezd v Evropě, protože jsou uvězněni v systému velmi třídně rozděleného vzdělávání nebo žijí v regionech, které jsou dlouhodobě opomíjené.
Jak před lety ukázal výzkum agentury Median, chudoba se v Česku dědí – existuje vztah mezi vzděláním rodičů a chudobou jejich dětí. S každým stupněm vzdělání klesá podíl mladých lidí, kteří jsou chudobou ohroženi. Děti rodičů v exekucích jsou dluhy negativně zatíženi a to se promítá i do jejich motivací či schopností čelit podobným problémům ve vlastní dospělosti.
Pro tyto voliče a voličky jako by politika ani neexistovala – jenže právě oni budou v budoucnu čelit negativním dopadům sociálně fragmentarizované společnosti s největší silou a nebylo by divu, kdyby se to – podobně jako u některých zástupců starší generace voličů – promítlo i do jejich vnímání demokracie.
Přesto o jejich životy dnešní politika nedbá a ani se o to nesnaží. Většina stran totiž nevěří, že by se jim práce s tímto typem voličstva mohla vyplatit. Je to poněkud cynické.
Autorka je komentátorka serveru A2larm
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
