Antonín Gondolán: Poctivou kariéru si nevybudujete tři měsíce, ale třeba až za padesát let

„Je mi to líto, protože jsem autorem nejméně 300 skladeb vedených v Ochranném svazu autorském (OSA) a z toho se hrají jen dvě skladby - Duj, duj a Čekej a neplakej. To je smutné.”

My v O Roma vakeren hrajeme daleko více skladeb, pane Gondoláde!

Čtěte také

Antonín Gondolán: Romská muzika je jiná než ty ostatní

“(smích) Já jsem si uvědomil až teprve v pozdějších letech, že jsem nepřebíral cizí věci. To byl zázrak, že mě pan Vlach donutil zazpívat Love Story, ale ve většině případů jsem zpíval svoje věci a nepřebíral slavný skladby, abych byl viditelnější. Ono totiž udělat něco ze svých skladeb není tak jednoduché. Když byl Gott na mém křtu, tak mi říkal, já vím, že to děláš velmi dobře, ale důležité je, aby se to hrálo. Ještě dneska mě potkávají lidé, samozřejmě mého věku nebo o něco mladší, a říkají mi jak mě rádi poslouchali a proč už nedělá to nebo tohle. A mně se to špatně vysvětluje. Věk je samozřejmě důležitý, ale jsou zpěváci jako třeba Tony Bennett, kterému bylo 90 let, zpíval a byl v televizi téměř každý den. Takže je to jenom otázka toho, buď mít dobrýho kamaráda ve studiu, nebo mít nějaká privilegia.”

Najdete si doma chvíli na to zahrát si na kytaru?

„Ano, brnkám si, ale více méně je to o tom, že dávám něco dohromady.”

A to je to, co nás zajímá.

„Když něco chystám. Nikdy jsem nenatočil kontrabas a nyní jsem dospěl k závěru, že by to bylo možná i dobře, protože jsem kontrabasista. Takže dávám dohromady nějaký skladby a budu to natáčet sám. Kontrabas solo.”

A kdy se můžeme těšit?

Čtěte také

Antonín Gondolán: O notách jsem neměl ponětí. A hrát na kontrabas? Nejtěžších je prvních 25 let

„Byl bych rád, kdyby to bylo do konce tohoto roku hotové. Ale není to jednoduché. Jde o dvanáct těžkých skladeb, známé věci v jazzovém pojetí, což každý hrát nemůže. Jazzová muzika, pokud se dělá opravdu poctivě a dobře, není vůbec žádná legrace. Kariéra se dělá léta. Ta se nedělá za tři měsíce. Třeba i 50 let, abyste získali vážnost toho, že jste korektní. Chováte se slušně. Tak to jsou strašně důležité věci.”

Vzpomínáte na starou gardu, na tu plejádu úžasných muzikantů, zpěváků, se kterými jste stál na jednom pódiu?

„No jistě! Byli to super lidi, opravdu. Karel Hála, Yvetta Simonová, Yvonne Přenosilová, Pavlína Filipovská. Celý Semafor, tam byli všichni. Všichni, kdo něco uměli. A tyhle lidi nezajímal původ. Zajímalo je, kdo jsem, co jsem, kdo byli rodiče a kde jsem se naučil hrát. A to, že jsem Rom nebo co, to vůbec nikdy nepadlo.”