Anorexie není angína. Vyvíjí se roky a stejně dlouho se může i léčit

„Bojím se říct, že mám anorexii za sebou. Protože je to potvora, která vám sedne za krk, hladí vás po vlasech a nenápadně začne přiškrcovat smyčku, až vás srazí na kolena,“ přibližuje zákeřný rozměr onemocnění Michaela Jendruchová.

„Občas na vás někde z dálky zamává a vy ji musíte buď znovu zadupat, nebo ten problém úplně vyřešit.“ I proto dochází Michaela Jendruchová už deset let k psychoterapeutce, aby anorexie nemohla znovu zakořenit

Můj život připomínal rozbité zrcadlo. Až díky psychoterapii se mi střípky začínají skládat do celistvého obrazu. Už tam vždycky budou jizvy. Ale konečně je to obraz, kterému rozumím.

Už je to za mnou

Její kniha Už je to za mnou se setkala s pozitivním přijetím a Michaele Jendruchové stále chodí spousty dopisů od pacientů s anorexií, ale také jejich příbuzných a blízkých. A právě na ně se teď spisovatelka zaměřuje především.

„Snažím se dělat osvětu, aby lidé, kteří přijdou s nemocnými do kontaktu, pochopili, co se děje v jejich nitru a dokázali je podpořit,“ říká s tím, že reakce okolí je pro pacienty klíčová.

Jídlo není nepřítel

„Věty typu ‚Tobě už to zase sluší‘ se člověk s anorexií bojí, protože pro něj to znamená ‚Ty jsi přibral‘. V tu chvíli se jim všechno sevře,“ popisuje. A tak ji právě teď nejvíc těší, když jí lidé píší, že prostřednictvím její knihy konečně pochopili, co se jejich dceři či partnerce děje v hlavě.

Spisovatelka a novinářka Michaela Jendruchová|foto: archiv Michaely Jendruchové

Nyní Michaela Jendruchová dokončuje svoji novou knihu Jídlo není nepřítel složenou právě ze svědectví lidí, kteří prošli podobnou zkušeností. Anorexii nahlíží z pohledu rodičů, partnerů či blízkých pacientů, kteří s ní zápasili. Každý příběh citlivě okomentovala zkušená psychoterapeutka.