Ani na moři nemáme klid, lamentují rybáři
Portugalský Cascais byl dlouhá staletí malou rybářskou osadou. V 19. století si tuto vesnici vybrala jako místo pro svůj letní byt portugalská královská rodina. I díky blízkosti hlavního města Lisabonu tam dnes jezdí za sluncem desetitisíce turistů. Díky tomu je Cascais jednou z nejbohatších obcí v zemi. Pro místní rybáře je však stále onou starou rybářskou osadou. Rybáři mají ale i tam tvrdý chleba. Přesto je jejich živobytí stále tak nějak romanticky přitažlivé. A to nejen pro nás, pro suchozemce.
Pláž Praia dos pescadores (Pláž rybářů) se zakusuje do břehu přímo v centru portugalského letoviska Cascais). Kolem mola se pohupují prázdné dřevěné bárky místních rybářů. Ukolébavku jim hrají cingrlátka ve stáncích se suvenýry na břehu.
Je pět odpoledne a ve velké budově rybího trhu začíná každodenní dražba. Rybáři nakládají na pás plastové přepravky se svým úlovkem. Na elektronické tabuli před betonovou tribunkou se objevuje váha, druh a vyvolávací cena.
Dvě Portugalky s hustými černými kšticemi jakoby ten pomalý cvrkot jen tak pozorovaly s nanukem v ruce. V té druhé ruce ovšem každá z nich svírá jakési dálkové ovládání. Tím nákupčí přihazují cenu. Přepravka pak dorazí na konec pásu a dostane etiketu s cenou a jménem nového majitele. Rybáři si pak od okénka odnášejí seznam, kolik a za kolik prodali, a také výdělek.
"Vyjíždíme na moře vždycky brzo ráno. To se loví hlavně chobotnice. Pak se někdy dopoledne vracíme. A pak znova na moře, a ve čtyři zase zpátky, abychom stihli trh. Tady nás je takových 30 lodí," uvedl jeden z rybářů. Ptám se ho, jak je dnes spokojený se svým úlovkem. "Je toho málo. Jsou lepší a horší roky, ale letos je to hodně špatné."
Slova svého kolegy potvrzuje starý, větrem ošlehaný mořský vlk. Tvrdí, krize je ve světě i v moři u Cascais. S tím, co a za kolik prodal, není spokojení ani další rybář. A ukazuje mi účet, který dostal. Je na něm 15 kilo mořských úhořů, 7,5 kilo morén a 12 kilo chobotnic. Denní úlovek celkem 102 eur pro něj a pro jeho parťáka.
"Odečtěte si benzín do lodě a další náklady a zbude nějakých 70 euro. Když to rozdělíte na dva, nic moc nám nezůstane," postěžoval si.
A podobně bídně to prý letos vypadá každý den. Paulo Pino žehrá na to, že nákupčí prý platí jen minimální ceny. Ale v obchodě pak člověk třeba za chobotnici musí dát i několikrát víc. Paulo tak přiznává, že někdy rybáři prodávají část úlovku načerno, bez zdanění. Není to ale jen příroda, co letos znepříjemňuje cascaiským rybářům život. Nedá jim prý pokoj námořní policie.
"Dávají pokuty za všechno, za sebemenší maličkost. Stále nás pronásledují a čenichají. Je to doslova perzekuce, jakou tu ještě nikdy nikdo nezažil. Přitom každý ví, že na chudých lidech, jako jsme my, nikdo nezbohatne!" rozčiluje se Paulo.
Portugalci často lamentují a často rádi vyprávějí o svých bolístkách. Jsou už zkrátka takoví. Ale Paulo není zrovna prototyp onoho zvláštně trudnomyslného Portugalce. Je to mladý, energický člověk. Jak zjišťuji, rybářské sudičky nad jeho kolébkou nestály. Asi pětatřicetiletý Paulo se vydává na moře za úlovkem teprve pět let.
"Pracoval jsem jako grafický designér, to jsem taky vystudoval. Už mě to ale začalo unavovat, práce, život v Lisabonu, to, že jsem málo vydělával, že mi neplatili. Přestaly mě bavit všechny ty telefony, e-maily, deadliny... Nechal jsem toho, a přestěhoval se sem," přiblížil.
A přestože si stěžuje na malý výdělek a na pronásledování policií, zpátky by se nevrátil. Tady v Cascais a na moři je prý život bezpochyby daleko lepší. Paulův příběh mě tak naplňuje nadějí, že drobní rybáři, vyrážející každý den na širé moře za úlovkem, jen tak nevymřou.
