Ani knedlíky, ani štrůdl. Tyrolskou specialitou je likér z horských šišek

Borová stezka, německy Zirbenweg|foto:Bára Vránová, Český rozhlas

Takzvaná Borová stezka, německy Zirbenweg, je velmi oblíbená pro svá panoramata. Bohužel dnes není moc hezké počasí, takže nic vidět není, všude je mlha. Ale my jsme sem s průvodkyní Christine přišly i z jiného důvodu, protože tahle stezka je pojmenovaná po borovicích, což je tady velmi důležitý strom.

„Borovice limba je opravdu výjimečná. Roste pomalu, až vysoko v horách kolem 1800 metrů nad mořem, kde odolává drsnému počasí. A právě z jejích šišek u nás vzniká tradiční tyrolský likér.“

Borovice kolem sebe vidím všude, zatím to tady i krásně voní pryskyřicí. Jen šišky, ze kterých se likér vyrábí, nikde. Stromy, které míjíme, jsou totiž ještě příliš malé. Ty správné rostou až vysoko v korunách těch nejstarších borovic.

„Těchhle je ještě škoda, strom musí nejdřív dorůst. Limba se může dožít až 500 let. Šišky pak rostou vysoko v korunách těch nejstarších stromů a dostat se k nim je vlastně to nejtěžší na celé výrobě.“

Vítr jako nejlepší pomocník

Podle Christine je nejlepší trpělivost. Příroda nejtěžší práci udělá sama|foto:Bára Vránová, Český rozhlas

Dostat se k šiškám bývá v horském terénu často složitější, než se zdá. Vzrostlé borovice stojí na strmých svazích, nebo kolem nich bývá husté borůvčí či křoví. Tady na stezce často obojí dohromady.

„Už se stalo, že se lidé při sběru šišek zranili. Vylezou na strom, větev se zlomí a oni spadnou. A když se skutálíte ze strmého svahu, můžete se vážně zranit.“

I proto si někteří pomáhají dlouhými tyčemi, aby na šišky dosáhli ze země. Christine ale tvrdí, že nejlepší je trpělivost. Stačí počkat, až tu nejtěžší práci udělá sama příroda.

„Nejlepší doba na sběr je na konci července, kdy jsou šišky správně zralé. Nejlepší je počkat po bouřce nebo silném větru, kdy samy spadnou na zem.“

Likér vonící Alpami

Nejlepší doba na sběr je na konci července|foto:Bára Vránová, Český rozhlas

Šišek přitom není potřeba mnoho. Na domácí várku stačí jen tři nebo čtyři. Zpracovat se ale musí co nejdřív, dokud jsou ještě měkké a plné pryskyřice. Právě tehdy dají likéru jeho typickou vůni, chuť i sytě červenou barvu. V alkoholu leží několik týdnů. Co všechno se k nim pak přidá, už záleží na rodinném receptu.

„Mě to naučila maminka. Už jako malá jsem s ní chodila sbírat šišky a dělaly jsme z nich sirup i likér. Každá rodina má svůj vlastní recept. Někdo přidává med, někdo hnědý cukr. Já třeba dávám ještě trochu ginu.“

Limba v životě lidí i hor

Semena z šišek vybírá i ořešník kropenatý. Pomáhá tak stromy rozmnožovat|foto:Bára Vránová, Český rozhlas

Likér ale rozhodně není jediné, k čemu Tyroláci limbu využívají. Z jejího dřeva vyrábějí nábytek, hlavně postele. Věří totiž, že borová pryskyřice pomáhá ke klidnějšímu spánku. Oblíbené jsou i polštářky nebo pytlíčky s limbovými hoblinami, které provoní celý pokoj. A když se do hor vydají děti, místo likéru z nasbíraných šišek často vznikne domácí sirup. Limba je ale důležitá nejen pro místní, ale i pro celý alpský ekosystém. Svými kořeny zpevňuje strmé svahy a poskytuje potravu i úkryt celé řadě horských živočichů.

„Máme tu takového ptáčka, jmenuje se ořešník kropenatý. Vybírá ze šišek semena a schovává si je na zimu. Jenže na část svých skrýší zapomene. A právě z těch zapomenutých semen pak vyrostou nové limby.“

A jak to tak v horách bývá, počasí se během chvíle úplně změnilo. Mraky se zvedly a konečně se ukázalo i panorama Innsbrucku. Jenže tentokrát byly výhledy spíš příjemným bonusem. Kdyby bylo hezky od začátku, nejspíš bych se stejně jako většina turistů hlavně kochala a kolem borovic jen prošla.