Americký sen se mohl splnit i v Sovětském svazu. Na dosah ho měl zlatokop a taky první legální sovětský milionář
Vadim Tumanov se narodil v dělnické rodině, druhou světovou válku prožil jako voják i námořník a za špionáž, terorismus a protisovětskou agitaci ho režim odsoudil na osm let do pracovních táborů na Kolymě. Později se navzdory nepřízni režimu stal jedním z prvních, kteří se dokázali podnikatelsky orientovat v tuhém státním hospodářství.
Ve svém nádherném moskevském bytě pořádá pan Vadim Tumanov hudební večery pro své přátele. Má rád poezii, literaturu a písničky – hlavně ty, které složil jeho kamarád Vladimir Vysockij. Některé z nich mu dokonce věnoval a napsal o něm knížku.
Těžil jsem zlato, znalo mě podsvětí i politici
„Svůj osud vám nemohu vylíčit stručně, to prostě nejde,“ říká. „V roce 1949 jsem přijel s prvním transportem na Kolymu. O rok později už mě tam znali všichni – podsvětí i politici. V roce 1956 mě rehabilitovali.“
Na Sibiři v povodí zlatonosné řeky Kolyma se Tumanov začal zajímat o místní nerostné bohatství.
„Po Stalinově smrti jsem pracoval v dolech, četl jsem odbornou literaturu a učil se u geologů. A ti potom studovali u mě. Založili jsme družstvo pro těžbu zlata a celkově jsme ho vytěžili pět se tun. Trochu neskromně můžu říci, že všechno, co bylo tehdy v Sovětském svazu spojeno se zlatem, bylo spojeno i se mnou,“
Vadim Tumanov založil několik družstev, takzvaných artelů, které těžily drahé kovy od Uralu až po Ochotské moře. Nejslavnější z nich bylo družstvo Pečora, které zaměstnávalo 1200 lidí.
Komsomolcem jsem byl, komunistou nikdy
Tumanov vymyslel unikátní technologii, jak těžit zlato tam, kde to státní geologický průzkum považoval za nerentabilní. A tím si vytvořil spoustu vlivných nepřátel.
„Ano, komsomolcem jsem byl, ale komunistou nikdy,“ tvrdí dnes. „Vše se ve mně zlomilo, když mě v 21 letech zavřeli. Když jsem byl předsedou těžařských družstev, 14 let mě neustále vyšetřovali. Šest oddělení Ústředního výboru se mě a družstva pokoušelo zlikvidovat.“
Současně však dodává, že byli i tací, kteří stáli na jeho straně: „Například akademik Nikolaj Šmeljov nebo básník Žeňa Jevstušenko. Tito přátelé mi hodně pomohli a udělali vše pro to, aby mě komunisté znovu nezavřeli. Družstva ale rozvrátili.“
Tuhle zemi jsme mohli změnit
Komunistickému vedení se nelíbilo jednak bohatství, které Vadim Tumanov shromáždil, ale ještě více to, jaké sociální podmínky dokázal pro své zaměstnance vytvořit. Na Sibiři jim postavil komfortní ubytovny se saunami a z Moskvy přivezl ty nejlepší kuchaře, kteří družstevníkům vyvařovali jako v nejlepších hotelích Paříže a Londýna.
„Tuhle zemi jsme za čtyři až pět let mohli od základů změnit. Při našem nerostném bohatství a současných technologiích těžby bychom na tom nebyli o nic hůř než Anglie nebo Amerika,“ dodává hodně posmutněle Vadim Tumanov.
O svém dobrodružném životě napsal poměrně objemnou knížku. Čte se jedním dechem.
