Američané komunismus moc nechápali. Ta zkušenost je nepřenosná. Příběh socioložky, zdravotní sestry a novinářky Hany Palcové – 2. část

O Vánocích 1979 vystoupili Hana Palcová a její syn Lukáš z vlaku v rakouském městečku Sigmundsherberg. Naproti jim běžela přítelkyně ´Kuky´ Englanderová, ukazovala na Hanu a křičela v různých jazycích na cestující i na lidi na perónu: „Ona je svobodná! Je svobodná!“ 

Čtěte také

Socioložka a později redaktorka Hlasu Ameriky Hana Palcová cítila nekonečnou úlevu: právě se jí podařilo utéct z Československa, ale především (se zfalšovanými dokumenty) propašovala přes hranice devítiletého Lukáše. Kdyby se na to přišlo, skončila by ve vězení se součtem trestných činů, od falšování úřední listiny až po nedovolené opuštění republiky.

První díl Příběhů, věnovaných osudům Hany Palcové (1946), jsme vysílali minulý týden, končil vzpomínkou na kamarády, s nimiž chtěli Palcovi emigrovat a kteří utekli bez nich. Teď tedy pokračování.

Mladý muž s kvérem

Dostat se z ČSSR na Západ bylo v 70. letech komplikované. Lidé při každé příležitosti prchali ze „socialistického ráje“ do „kapitalistické nejistoty“, komunistické úřady se snažily zmenšit emigraci na minimum, a pokud byl někdo vypuštěn ze zadrátovaného sovětského území, museli jeho blízcí (manžel/ka, děti) často zůstat doma jako rukojmí, jako pojistka. K vycestování nestačil pas, byla zapotřebí ještě výjezdní doložka a devizový příslib (tj. slib státní banky, že dotyčnému poskytne západní měnu), to všechno bylo podmíněno četnými posudky, na jejichž základě pak státní aparát rozhodl.

Miloslav Palec, divadelní scénograf a manžel Hany Palcové

Hana Palcová a její muž, scénograf Miloslav Palec, se tehdy domluvili, že budou žádat o vycestování každý zvlášť a v jiném termínu, aby odvrátili podezření, že se chystají na Západě zůstat. Měli štěstí, získali potřebná doporučení, Miloslavovi byla povolena pracovní cesta do Dánska, Haně pak krátká návštěva příbuzné v Rakousku (de facto si příbuznou vymyslela, s použitím vídeňského telefonního seznamu).

„Manžel odcestoval, já měla odjet den po něm a pro jistotu jsem tu poslední noc přespala u kamarádky Věry Eisenbergerové... Pak jsem vyrazila pro syna, který zatím zůstával u babičky v jižních Čechách,“ vzpomíná Hana Palcová: „Náš kamarád, výtvarník, mi Lukáše připsal do výjezdní doložky. Udělal to perfektně, napodobil strojové písmo a celé to opatřil razítkem, které vyřezal z brambory…

Syn Lukáš Palec po příletu do USA, rok 1980

Lukáš byl u té babičky s dalšími dětmi, nikam jet nechtěl, ale něco jsem mu napovídala a naslibovala, neměl na vybranou… Jenom tři lidé věděli, že chystáme emigraci: babička, moje sestra a ta kamarádka Věra… Bylo šeredné počasí, na nádraží ve Veselí se nás ujal starší ajznboňák, který se vyptával, kam jedu, pak nám pomáhal a ukazoval, do jakého vagónu máme jít. Jenže do toho přišel nějaký mladý muž se zbraní, začal diskutovat, prohlašoval, že ´do Vídně dneska nikdo nejede´ a pořád kvrdlal tím kvérem… Ten ajznboňák nás nakonec naštěstí strčil do vlaku, zavřel za námi dveře – a naštěstí v té debatě pokračovali sami… Uvnitř se na mě vrhly takové dvě ježibaby, začaly ze mě sundávat kabát, dělaly prohlídku, sápaly se po kufru… Lukáš byl vyděšený, bylo to hnusné. Ale přes hranice jsme projeli.“

Jak už řečeno, kousek od hranic čekala na Hanu přítelkyně, které předtím dala zprávu. Pro mladší ročníky: občas je dobré připomenout, čím také museli lidé před rokem 1989 procházet kvůli banální a samozřejmé věci, jako je třeba cesta s dítětem do Rakouska.

Za hlasem Ameriky

V lednu 1980 se po administrativních peripetiích dostal z Dánska za ženou a synem i Miloslav Palec. Následně požádali o politický azyl ve Spojených státech amerických, pár měsíců bydleli v Rakousku u přátel Englanderových, cestovali po Evropě. V červenci 1980 se dostali do USA – v Československu byli jako uprchlíci odsouzeni a jejich nevelký majetek „vyvlastněn“.

Hana Palcová se svým manželem Milanem Palcem a vpravo Ladislav Goval, 1976

Palcovi nebyli prominentní exulanti, a i když jim v Americe pomáhali kamarádi, museli si obtížně vydělávat na živobytí, rychle se učit jazyk a stěhovat se za prací – chvíli žili na Floridě, chvíli v Pensylvánii, chvíli v Kalifornii. Kvůli práci se také na čas rozdělili. Nedlouho po příletu do USA odjela Hana Palcová s Lukášem do districtu Richmond v San Francisku, kde jim známí nabídli bydlení v domě starších manželů, kteří na rok přesídlili do Austrálie. Žili na okraji černé čtvrti, Hana se učila anglicky a vydělávala si jako pečovatelka o těžce nemocnou paní (v Čechách absolvovala střední zdravotní školu).

Desetiletý Lukáš nastoupil do školy: žáci byli z 80 procent Afroameričané, z 20 procent Hispánci a Lukáš jediná bílá vrána. Hana vzpomíná: „V té čtvrti nás zrovna nevítali, vymykali jsme se, byli z nás nervózní…. A asi po dvou třech měsících mi jednou večer syn řekl: ‚Mami, už mě zítra do školy neposílej, zabili by mě. Do toho ještě přišlo zemětřesení, kýval se lustr a padaly věci z polic, tak jsem to vzala jako znamení a řekla jsem: Jedeme pryč!‘“

Uměl jsem rychle běhat

Lukáš Palec (1970) po mnoha letech popisuje, proč se bál o život: „Nešlo o to, že bych se třeba nedomluvil anglicky, to mi nedělalo potíže, učil jsem se rychle… Byl to prostě úplně jiný typ školy, než jsem znal. Učitelé se báli studentů, byly tam drogy a zbraně, i když tedy ne pistole, ale spíš nože nebo nunčaky…

Vendy Luevs a Hana Palcová jako redaktorka Voice of America, 1990

Během oběda se kluci rvali do krve, tak drsně, že pravidelně přijížděla policie. Měl jsem tam jednoho kamaráda, který mi něčím připomínal bratrance ze Soběslavi. A jednou se kolem nás shromáždila spousta kluků, kteří řekli tomu mému kamarádovi, ať si vybere, jestli je se mnou nebo s nimi. Asi jsem je nějak štval, že jsem třeba neměl dost rád basket nebo jsem moc spolehlivě dělal úkoly. Kamarád si vybral ty kluky, začali na mě plivat – a já jsem pochopil, že nemám moc šanci, že musím utíkat. Uměl jsem rychle běhat, ale tohle nebyla nějaká běžná ´stovka´, letěl jsem dost daleko, až domů… A pamatuju si, že mi bylo jasné, že utíkám o život. A když jsem se dostal domů, tak jsem se hlavně bál, aby máma pochopila vážnost situace, aby mě neposlala zpátky. Neposlala.“

Palcovi pak odjeli na Floridu, kde se Hana Palcová na čas stala pomocnou zdravotní sestrou v domově důchodců (podrobně o tom vypráví v Příbězích). Za rok se stěhovali do Tampy, kde získal Miloslav Palec práci na universitě, v roce 1983 odešli do Illinois, kde Hana začala studovat obor média a výzkum. „Dokonce mi uznali diplom z Univerzity Karlovy, díky jedné pedagožce, která pocházela z Německa a moc mi pomohla. Začala jsem tam dělat doktorát. To už jsme byli usazeni,“ říká Hana Palcová a dodává:

Václav Havel a zcela vpravo Hana Palcová, 1990

„V těch horších počátečních časech mě utěšovala od různých stesků právě univerzita. Měla jsem ráda univerzitní prostředí, ráda jsem byla v knihovnách, bylo mi tam dobře. A také jsme se brzy seznámili se spoustou lidí, kteří měli nějaký vztah k Československu nebo ke střední Evropě. Pokud jde o společenský život, rozhodně jsme nestrádali. Američané kolem univerzity měli o Československo a o další země v Evropě zájem, sice většinou nevěděli, kde přesně ČSSR leží, ale zajímali se. Nerozuměli ovšem komunismu. Moc toho nevěděli a jen minimálně chápali, jaký je každodenní život v komunistické zemi. Snažili jsme se jim to vysvětlovat, ale ta zkušenost je zkrátka nepřenosná.“

Hana Palcová prý nikdy nelitovala, že se rozhodla pro emigraci. Na domov však nezapomněla, vzpomínala na přátele, často vězněné a šikanované komunistickým aparátem. Nechtěla být v tom směru nečinná, a tak se v polovině 80. let přihlásila do konkursu na místo redaktorky v československém vysílání Hlasu Ameriky (The Voice of America).

Ivan Medek a Hana Palcová, druhá polovina 90. let

Roku 1986 nastoupila jako hlasatelka a redaktorka: „Pavel Pecháček, který tehdy československou sekci vedl, vytvořil spolu s dalšími kolegy dobré prostředí, v němž jsme mohli dělat skoro cokoli, co jsme uznali za důležité a o čem jsme chtěli informovat posluchače v Československu, ať už to byly zprávy a pořady o dění v USA nebo o exilu a československé protikomunistické opozici. Pokud se nemýlím, měl Hlas Ameriky koncem 80. let v Československu několik miliónů posluchačů.“

Poprvé se Hana Palcová vrátila do Československa krátce po pádu komunistického režimu, v létě 1990. O šest let později, kdy v Hlasu Ameriky skončila, se přestěhovala do Prahy. Chcete-li se dozvědět víc, poslechněte si druhý díl jejích vzpomínek.

Hana Palcová v listopadu 2018
autor: Adam Drda
Spustit audio