Aktuálně ke sporu v Národním parku Šumava
Spory provázející hledání řešení kůrovcové kalamity na Šumavě patří v současné době k nejdiskutovanějším tématům. Existují dva názorové proudy, které na to, jak se vypořádat s nárůstem populace lýkožrouta smrkového v šumavském národním parku, nahlížejí na první pohled ze zcela protichůdných směrů.
K tomu, jaká je v současné době situace na Šumavě, se vyjádřil Jiří Mánek ze Správy NP Šumava.
J. Mánek: Stav kůrovce v současné době v NP Šumava je určitě znepokojivý. Podle monitoringu a kvalifikovaných odhadů jenom loni bylo kůrovcem v Národním parku Šumava usmrceno asi 500 000 stromů, které zůstaly bez ošetření v bezzásahových zónách. A to je jinými slovy zdroj kůrovce pro letošní sezónu. Pokud k tomu přičteme nějakých 350 000 kubíků, které byly vytěženy, vykáceny v zónách zásahových v minulém roce, tak si troufnu říci, že můžeme mluvit o rozměrech kůrovcové kalamity, kterou Šumava nepamatuje.
Profesor Pavel Kindlman z Centra pro výzkum biodiverzity vidí situaci na Šumavě jinak.
P. Kindlman: To je normální výsledek populační dynamiky systémů, v nichž hraje roli nějaký herbivor čili býložravý hmyz a rostlina nebo strom. Úplně totéž se děje v jakémkoliv jiném systému, který se skládá z dravce a kořisti apod. Pro tyto systémy jsou zcela typické oscilace, to znamená, že dochází k pravidelným nárůstům obou populací a zároveň poklesům.
Bez ohledu na úhel pohledu je jasné, že se kolonie lýkožrouta v současné době na Šumavě vyskytují. Největší otázkou je, jak řešit jejich přítomnost v prvních a druhých zónách národního parku, tedy místech vyžadujících nejvyšší stupeň ochrany, do kterých by se nemělo lesnicky zasahovat. Vedení národního parku Šumava je rozhodnuto se situací něco dělat. Jaké je optimální řešení?
J. Mánek: Já si troufnu říct, že v současné době žádné optimální řešení neexistuje. A my musíme hledat to nejméně špatné ze všech špatných. Existují v zásadě dva protichůdné názory, které se pro veřejnost zjednodušily do dilematu zda „kácet, či nekácet“. On ten problém je ale mnohem složitější a nedá se takhle jednoduše rozdělovat. Podle mého názoru musí být v národním parku určitá plocha území, která se ponechá přírodním procesům, o tom, myslím si, není sporu. A na druhé části území národního parku se musí hospodařit přírodě blízkým způsobem, tak abychom docílili přirozené skladby lesa, tak jak existovala v historii. Ale taková péče musí podle mého názoru existovat desítky let, nejde to udělat z roku na rok, je to dlouhodobá systematická práce lesníků. Jádro sporu spočívá v tom, jak velká část území má být ponechána přírodě.
S návrhem, jak se se situací vypořádat přichází i Pavel Kindleman.
P. Kindlman: V prvních zónách v bezzásahových územích zcela jednoznačně nekácet. Pokud zde budeme kácet, přestane být tento ekosystém přirozený. V okolních zónách, kolem těch bezzásahových zón, samozřejmě kácet včas a rychle, tak aby se kůrovec nestačil šířit, a v žádném případě nepoužívat insekticidy.
Otázka ale je, kdo tedy vlastně chce v bezzásahových zónách kácet.
J. Mánek: Já si myslím, že není sporu v tom, že se v bezzásahových zónách nebude kácet, to je v pořádku.
Na druhou stranu ale může podle Jiřího Mánka způsobit ponechání kůrovce v bezzásahových zónách vážný problém.
J. Mánek: Pokud necháme část území napospas kůrovci, tak ve druhé části prostě budeme muset toho kůrovce nějakým způsobem zastavit. Tedy musí přijít lesník s motorovou pilou a napadené stromy pokácet. A protože rozsah rozmnožení kůrovce na území národního parku je velký, tak se holiny v těch nárazníkových pásmech chtě nechtě dělají. A jenom pro nezasvěceného posluchače – v minulých třech letech bylo při ekologickém vedení Správy NP Šumava vytvořeno naprosto rekordních 1500 ha holin. A to bylo v přímém důsledku toho, že se na jedné straně les nechal pro rozvoj kůrovce a na druhé straně se to muselo kácet. A já se ptám, jestli toto je to správné řešení pro národní park.
Pavel Kindlman z rozšíření kůrovce strach nemá. Vysvětluje, jak napadení dřeviny lýkožroutem vlastně probíhá.
P. Kindlman: Probíhá to tak, že sameček přiletí na strom, usedne a začne do stromu vrtat. Strom se brání, roní pryskyřici a v té pryskyřici se ten sameček utopí. To znamená, pokud má strom sílu, je schopen se kůrovci ubránit - pokud se nejedná o nějaký extrémní nálet kůrovce. A dokonce je to i tak, že kůrovec, když se topí, vysílá signály, tzv. alarmové feromony, které znamenají: „Pozor, pozor, sem nelítejte!“ Naopak, když má „dobrý“ strom, vysílá tzv. agregační feromony a říká: „Tady je výborný strom k žrádlu, pojďte sem.“ Láká tam samičky i další samce.
Kromě toho, že zdravé stromy by měly útok kůrovce vydržet, daří se lýkožroutům nejlépe ve stejně starých monokulturách, nikoliv v různověkém lese. Okolní stromy by proto nemusely být ohroženy. Možná by ale stálo za to celou situaci srovnat s kůrovcovými kalamitami v minulých letech. Otázka je také, co by případné kácení v národním parku Šumava mohlo způsobit.
Samozřejmě bude to nejen kulturní hřích, ale může to pro nás mít i ekonomické dopady z hlediska evropských dotací. Evropa může dotace zastavit. Zrovna teď Evropská komise zastavila České republice dotace z Operačního programu Životní prostředí.
