Adam Ďurica: Hity už neřeším. Hledám momenty, kdy to jiskří

Kolik viny na hitu Iskrí máme my, Češi?

Celkem dost. Vyzkoušel jsem nový způsob tvorby, a to songwriting session s Jendou Vávrou a Ronym Janečkem, kteří připravovali album ADHD pro Ewu Farnou. Setkali jsme se na afterparty cen Anděl a řekli jsme si, že zkusíme něco vymyslet.

Funguje to tak, že přijdete bez jediné noty, a za čtyři hodiny byla skladba Iskrí na světě. A musím říct, že jsem nikdy předtím nezažil tak zábavný proces tvorby písně, protože nejde jen o psaní, ale už i o nahrávání.

Jak důležité je mít tu opozici? Člověk si jako autor často říká, že má v ruce zaručený hit, ale při songwritingu má proti sobě někoho, kdo mu řekne: Dobrá, neubereme?

Potřebuji to čím dál víc. Chodily mi úžasné texty od Vlada Krausze, melodie mi zněly v hlavě a bylo jasné, co se půjde nahrávat do studia. Velmi dlouho jsem pracoval podobným způsobem, ale potřebuju do obrazu přidávat nové barvy. Nevím, jestli to bylo úplně černobílé, ale potřebuju nové impulzy.

Čtěte také

Od brigády na infostánku k hlavní scéně. „Na Colours se mi uzavírá kruh,“ říká Mirai

A právě lidé jako Jenda Vávra nebo Rony Janeček mi dávají své názory a ovlivňují mě v dobrém slova smyslu. Řeknou: Zkusme to takhle. A mně se to líbí, cítím, že tyhle podněty potřebuju.

Může být stereotyp v tvorbě problém? Když to člověk dělá dlouho, publikum očekává další a další hity. Já bych se obával, že už nikdy nenapíšu něco tak silného, jako byla Mandolína.

Už neřeším, jestli vytvořím nějaký velký hit. Chci, aby mě hudba bavila. Hledám momenty, kdy to jiskří, kdy je v tom zábava a zážitky. Už pro mě není zážitek, když se sám snažím něco vymýšlet.

Potřebuju, aby mě bavil každý koncert, protože rutina je tichý zabiják. Na každém koncertě i na každé skladbě je něco nového. A právě toho se držím. To jsou momenty, kvůli kterým se těším na nová místa.

Co všechno fanoušci uslyší na akustickém turné? Poslechněte si celý rozhovor.